Časová službaNení dost dobře možné psát o astronomii v Klementinu a nezmínit se přitom o časové službě. V určitých obdobích představovala časová služba jedinou profesionální astronomickou aktivitu, která se ve zdech Klementina pěstovala.Téměř všechny důležitější starší evropské hvězdárny byly založeny z čistě praktických důvodů. Pro ty, kteří si často myslí, že astronomie je věda zhola zbytečná, to může být značné překvapení. Hvězdárny byly zakládány především pro nautické účely, čili proto, aby pomáhaly lodím s navigací. Obecněji vzato pro orientaci na zemském glóbu, čili s geodetickým podtextem. Šlo samozřejmě hlavně o státy, které měly loďstvo se zaoceánskými ambicemi. Díky tomu byla v roce 1667 v Paříži založena králem Ludvíkem XIV. a markýzem J. B. Colbertem pařížská hvězdárna, a to na žádost a podle plánů fyzika a astronoma Adriena Auzouta z roku 1665. Je to nejstarší dosud fungující observatoř. Krátce na to byla v Anglii založena králem Karlem II. Hvězdárna v Greenwichi. Ve zdůvodnění stavby (královský edikt) ze dne 4.5.1675 se mimo jiné praví: „Ředitel ... má za úkol s největší péčí a pílí zabývati se zdokonalením tabulek pohybů těles nebeských a poloh hvězd, aby byla možnost určiti délku na moři, což je pro zdokonalení navigačního umění žádoucí.“ Rozkaz ke stavbě byl vydán 2.6., základní kámen položen 10.8.1675 a celá hvězdárna byla dokončena 10.7.1676, čili za méně než rok od začátku stavby! Tento i na dnešní dobu neuvěřitelný výkon zde uvádím čistě proto, aby bylo zřejmé, jaká důležitost se tehdejším hvězdárnám připisovala. Šlo o prioritní a v podstatě již velmocenské zájmy. Připomeňme ještě to, že určování zeměpisné délky plavidel na moři bylo vždy problematické, zatímco určování zeměpisné šířky bylo víceméně bezproblémové, a to již od starověku přes období Vikingů až do 17. století. Přitom určování zeměpisných délek je vždy spjato s určováním času, takže nikdy nešlo o pouhé určení efemerid, kdy se kde která planeta či Měsíc nachází. Určování času každým plavidlem zvlášť a nezávisle hrálo v navigaci zcela zásadní roli. Proto si hvězdárny musely vybudovat také svou nezávislou a co nejlepší časovou službu, i když o ní se ve zmíněné ukázce výslovně nemluvilo. I jiné hvězdárny, zakládané později než pražské Klementinum, jako např. Pulkovo v ruském Petrohradě z roku 1839, či observatoř v rumunské Bukurešti založená roku 1908, měly za úkol v prvé řadě starost o efemeridy a následně i o čas.
Jak vypadala časová služba v Praze? O jejích počátcích toho víme bohužel dost málo. Přesto můžeme předpokládat, že zařízení pro vytyčení meridiánu a sledování průchodu Slunce, které bylo popsáno výše v kapitole Astronomická věž, vzniklo krátce po stavbě věže, zhruba tedy v době, kdy Jan Klein konstruoval oba zední kvadranty. Je i dost možné, že autorem celého mechanismu byl právě on, ale podložené to rozhodně není. Jako pohádka nám dnes může připadat žádost předsedy „studijní komise“ v Praze ze dne 17. března 1783 zaslaná řediteli pražské hvězdárny Ant. Strnadovi: „K zachování dobrého pořádku obou škol jest nutno, aby hodiny v Klementinské koleji během školního roku byly nařízeny o několik minut později nežli ostatní hodiny městské. Panu astronomovi se tedy tímto poukazuje, aby se neřídil tak přesně podle běhu Slunce, nýbrž aby hodiny stále řídil o několik minut později, tak aby učitelé i žáci došli včas a mohli míti své učení.“ O polední znamení se v Praze zasloužil nejvyšší purkrabí hrabě Karel Chotek. Ten podal žádost guberniální kanceláři s odůvodněním, že v Praze je již mnoho hodin, a to nejen věžních, které jdou dostatečně přesně. Proto vzniká potřeba znalosti přesného času. Následně pak městské hejtmanství požádalo ředitele hvězdárny Adama Bittnera, aby navrhl dobře viditelné polední znamení. To se pak od 20. července 1842 pravidelně dávalo z ochozu věže. Vypadalo takto: krátce před polednem se vyvěsil z ochozu věže prapor. Okamžik před dvanáctou hodinou se tento prapor odstranil a objevil se prapor menší, jehož rychlým stažením se vyznačilo přesné poledne středního místního času. Místní pravý sluneční čas se již opustil, protože není rovnoměrný. Problém spočívá v tom, že v pravém slunečním čase se doba mezi dvěma vrcholeními Slunce, tj. mezi dvěma jeho průchody meridiánem, rozdělí na 24 hodin. Je to tedy doba od pravého poledne do následujícího pravého poledne. Jenže tato doba není stále stejná, pokud ji měříme v ideálním newtonském čase. Znamená to, že délka pravé sluneční sekundy během roku kolísá. V dnešní době by odchylky mezi různou rychlostí chodu času během roku poznal už kdekterý majitel náramkových křemenných hodinek. Čas, který plyne rovnoměrně, je proto pro praktické účely mnohem přijatelnější. Pokud ho přijmeme a budeme sledovat Slunce vždy ve 12 hodin středního času, zjistíme, že Slunce není vždy na jihu, ale často je o „kousek” vedle. A právě odchylce mezi pravým slunečním časem a středním časem se říká časová rovnice. V pozdější době pak zřízenci hvězdárny dávali znamení už jen jedním praporem, kterým mávli směrem dolů v poslední vteřině před dvanáctou hodinou. Pouze od poloviny července do poloviny srpna roku 1866, kdy se k Praze blížila pruská vojska, se znamení nedávalo. Používaný prapor měl zemské barvy, čili červenou a bílou. Za ředitele Weineka byly barvy nahrazeny barvami habsburské monarchie, tedy černou a žlutou. Při rekonstrukci věže v roce 1999 byly doc. dr. Martinem Šolcem nalezeny části mechanismu používaného k poledním znamením. Do zavedení pásmových časů 1. října 1891, což v naší oblasti znamená zavedení středoevropského času, existovaly v Rakousko-Uhersku dva železniční časy. Pro západní část říše to byl právě pražský čas, zatímco pro východní to byl budapešťský čas. Klementinum mělo tedy prvořadou důležitost. Z ochozu se však stále až do 1. ledna 1912 dával střední pražský čas, který se od středoevropského liší o 2 minuty a 20 sekund. V roce Jubilejní pražské výstavy, čili v roce 1891, bylo mávnutí doplněno výstřelem z děla umístěného na XIX. baště sv. Máří Magdalény, dodnes dobře patrné nad nynějším Klárovem. Byl to vlastně první pravidelný akustický časový signál u nás. Stanoviště poledního děla se časem přemístilo na Opyš. Polední výstřel byl několikrát zrušen (např. v době napětí kolem počátku první světové války roku 1914) a znovu obnoven. Podle některých pramenů se již r. 1924 nestřílelo, podle jiných zazněl poslední výstřel až 15. února 1926. Nostalgii nad neexistujícím výstřelem dokládají články v astronomickém časopise Říše hvězd z roku 1926. Mávání praporem se udrželo až do června 1928, ačkoli již od února 1926 dodávala Státní hvězdárna v Klementinu tehdejšímu Radiožurnálu radiotelegraficky skutečný časový signál. Světově vůbec první radiotelegrafická časová znamení jsou spjata s pařížským Bureau des Longitudes a s Eiffelovou věží, odkud se od roku 1910 vysílalo časové znamení s dosahem několik tisíc kilometrů. Kolem roku 1913 byla odhadovaná absolutní přesnost tohoto světově snad nejlepšího signálu v nejhorším případě kolem jedné desetiny sekundy, přičemž možnost sesynchronizování libovolných hodin s hodinami v Paříži byla mnohem lepší - kolem jedné padesátiny sekundy. Státní hvězdárna samozřejmě koordinovala svoje hodiny s pařížskými. Snad by za zmínku stálo ještě to, že od 1.1.1939 vysílala časové signály Hlavní pošta v Jindřišské ulici č. 14 v Praze; synchronizační pulzy jí dodávala Státní hvězdárna. Konec časové služby v Klementinu souvisí jen nepřímo s odchodem astronomů. Byl důsledkem okupace Československa v roce 1939. Časová služba v Budečské ulici nebo etalon přesného času ze 70. Let jsou už jinou kapitolou. Státní hvězdárna, i když už nesídlila v Klementinu, zanikla oficiálně 15.7.1950 a byla nově zřízena jako jeden z ústavů Ústředí vědeckého výzkumu, předchůdce Akademie věd. V praxi to znamenalo, že se změnil oficiální název na Ústřední ústav astronomický. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|