Ladislav Weinek a nástupciV roce 1883 přichází do Prahy Ladislav (původně László, sám se ale psal Ladislaus) Weinek (1848-1913) a stává se zde ředitelem hvězdárny. Za jeho působení se ústav germanizuje, po odchodu G. Grusse je veškerý personál už jen německý. Weinek byl typickým občanem Rakousko-Uherska. Jeho předkové byli údajně Vaňkové a pocházeli ze Slovenska. Narozen byl v Budapešti, studoval ve Vídni v letech 1865 až 1873, pozoroval na hvězdárně v Lipsku od roku 1875, doktorát získal roku 1879 v Jeně a v Praze rozvinul svou činnost. V roce 1893 byl Weinekovi udělen titul Doctor Honoris Causa v Berkeley v USA. Pod jeho vedením se v Praze začalo velmi intenzivně pozorovat. Šlo o měření výšek pólu, čili o kolísání okamžité zeměpisné šířky daného místa. Byla to vlastně jedna z prvních pozorování pohybu zemského pólu, a tím i pohybu zemské osy uvnitř Země. Nejedná se o běžně známý pohyb zemské osy mezi hvězdami, tedy o pohyb zemské osy vzhledem k inerciální soustavě, čili o precesi a o nutaci. Jde o pohyb osy vzhledem k pevnému povrchu Země, tj. vzhledem ke kontinentům.Jestliže se poloha pólů na zemském globu posunuje, jako důsledek se mění okamžitá zeměpisná šířka místa našich pozorování. Aniž bychom tedy měnili naše stanoviště, přibližujeme se nebo se vzdalujeme od pólů. Dnes jsou tato měření prováděna s neskonale větší dokonalostí, kdy se zjišťuje nejen směr, ale i rychlost rotace zemského tělesa, čili jeho okamžité natočení (studium vektoru zemské rotace). Tehdy šlo ale vůbec o to, aby se dokázalo, že se zeměpisné šířky daného místa mohou měnit. Mnoho astronomů bylo přesvědčeno, že daný jev neexistuje, že se jedná pouze o chyby měření. To byl na příklad případ Vídně. V podezření ze způsobování odchylek byla tehdy místní tramvajová doprava. Pozoruhodné na tom je, že se neměřilo v Astronomické věži. O ní se říkalo, že není příliš vhodná pro velmi přesná pozorování. Když na ni svítilo slunce, zdivo se nepravidelně zahřívalo a samozřejmě také trošku roztahovalo. Proto asi také nemohly zední kvadranty dávat dobré astrometrické výsledky.
Měl vstupní pupilu pouhých 68 mm a ohniskovou délku 870 mm. Je pozoruhodné, kolik kvalitních měření se podařilo tak malým přístrojem pořídit. K pozorování se využívala každá vhodná příležitost. Pozorovateli byli Gustav Gruss, Rudolf Spitaler, Robert Lieblein, Egon Ritter von Oppolzer, Artur Scheller, Berann i sám L. Weinek. O něm se tvrdí, že byl přímo zuřivý „observátor“. Nutno si uvědomit, že Praha tehdy ještě neměla elektrické osvětlení. Většinu osvětlení tvořily plynové lampy, takže i ve středu města byla na pozorování dostatečná tma. Proto se poziční měření mohla provádět bez problémů. Obdivuhodnější na celé věci byly spíš právě ony domečky s příslušnými astronomickými přístroji ukotvenými na podstavcích navázaných na stavbu Klementinské koleje (běžně se totiž pilíře pro astronomické přístroje kotví až na skálu). Kvůli tomu se mohlo na přístroje přenášet drobné chvění celé budovy. Měření získaná v Praze jsou ale velmi dobré kvality. To svědčí o mimořádné odolnosti a stabilitě této stavby. Výsledky veškerých pozorování pak byly shrnuty do řad a publikovány. Řady existují pro roky 1889-1892, 1895-1899, 1900-1904. Astronomická věž a umístění pozorovacích domečků ve střeše před rokem 1900. V principu je možné se k těmto pozorováním ještě vrátit, protože v archivu Akademie věd ČR v Praze se zachovaly snad všechny pozorovací deníky. Weinek pořídil v Praze vůbec první fotografický snímek létavice (meteoru) na světě, a to 27. listopadu roku 1885. V letech 1897 až 1900 vydal fotografický Atlas Měsíce asi o dvou stech stranách. Tato publikace je ve světě velmi ceněna. Po Weinekově smrti roku 1913 už rakouská vláda nestačila jmenovat dalšího ředitele, adjunkt, soukromý docent Arthur Scheller byl jen ve funkci kustoda. Vypukla první světová válka. Na jejím konci se ve funkci ředitele mihnul Adalbert Prey, který odešel později (1930) do Vídně.
Hned po válce (1918) byla založena Státní hvězdárna československá a klementinská věž byla až do roku 1928 její jedinou observatoří v Čechách. K desetiletému výročí vzniku Československa v roce 1928 věnoval státu Josef Jan Frič (1861-1945), syn slavného revolucionáře Josefa Václava Friče (1829-1890), svou Ondřejovskou hvězdárnu, kterou na své náklady budoval „na zelené louce“ od roku 1898. Mohl ji postavit, protože měl od roku 1883 spolu se svým předčasně zemřelým bratrem Janem Ludvíkem (1863-1897) továrnu na optické přístroje, z nichž ty nejkvalitnější se vyvážely do celého světa (jako např. polarimetr používaný v cukrovarnictví na zjišťování hustoty cukerných roztoků, též nazývaný sacharimetr). Další ředitel klementinské hvězdárny - František Nušl (1867-1951) - s Josefem Janem Fričem velice úzce spolupracoval. Ondřejovem tedy získala Státní hvězdárna v roce 1928 další pracoviště. V období mezi dvěma světovými válkami (ihned po ukončení 1. světové války) byla součástí Státní hvězdárny též hvězdárna Odsuvné střechy umožňovaly pozorování v meridiánu. Šipka směřujek transitnímu přístroji ve Staré Ďale, dnešním Hurbanově, na Slovensku. Tu si od roku 1871 jako svou soukromou hvězdárnu budoval maďarský šlechtic dr. Mikuláš Konkoly-Thége (1842-1916) [čti Konkoly-Thege] a roku 1899 ji daroval státu, čili Rakousku-Uhersku. Je tedy přirozené, že se po vzniku samostatného Československa stala součástí Státní hvězdárny. Před 1. Světovou válkou to byla ale jediná státní hvězdárna v Uhersku. Maďarsko, které vzniklo po válce, proto žádnou hvězdárnu nemělo a muselo ji rychle budovat. Hvězdárna v Klementinu (časová služba) pracovala až do druhé světové války. Za okupace byly uzavřeny české vysoké školy. Německá univerzita však v činnosti pokračovala. Podle výkladu, který okupanti dali Fričově darovací listině, zabrali také obě pracoviště Státní hvězdárny československé (Stará Ďala působila ve Slovenském státě). Pikantní na tom je fakt, že budovatel Ondřejova, J. J. Frič, tehdy ještě žil. Naštěstí se dožil navrácení hvězdárny Československu po konci války (1945). Ředitele Státní hvězdárny v Klementinu, dr. Otto Seydla (1884-1959), který zde i bydlel a celý ústav vedl, vystěhovali okupanti do Budečské ulice č. 6, Praha-Vinohrady. Tam sídlil ústav (čili jeho pražská část) včetně časové laboratoře až do května 1993. Tehdy se ústav přestěhoval do Boční II 1401, Praha 4, do areálu Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR, kde sídlí dodnes. Časová laboratoř však při tomto stěhování zanikla. Po druhé světové válce změnil ústav svůj název do dnešní podoby - Astronomický ústav - a byl včleněn do Československé akademie věd. Lze tedy říci, že „Matematická věž“ jakožto instituce pokračuje dodnes, zatímco matematická věž - budova patří Národní knihovně a neplní již žádnou vědeckou funkci. Je tedy logické, že materiály Státní hvězdárny jsou uloženy v archivu Akademie věd ČR, nikoli v archivu Národní knihovny. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|