Astronomická věžZ komplexu budov Klementina ční k obloze zcela nepřehlédnutelná, poměrně štíhlá, astronomická věž. Budeme-li pátrat ve stavebním vývoji Klementina, zjistíme, že s největší pravděpodobností měla svou předchůdkyni - nižší, rozložitější, někde v severozápadní části komplexu. O její podobě nevíme téměř nic, o jejím využití se rovněž nedochovaly žádné záznamy.Není se co divit, že si jezuité v pražském Klementinu zřídili hvězdárnu. Ostatně hvězdárny zakládali i jinde ve světě (Vídeň, Trnava, Benátky, Řím, Neapol, Florencie), neboť se astronomie těšila jejich opravdovému zájmu. Chtěli poznat uspořádání světa a vesmíru.
Věž byla postavena z iniciativy rektora univerzity Františka Retze. Autorství projektu bývá připisováno Františku Maxmiliánu Kaňkovi, ale též Kiliánu Ignáci Dientzenhoferovi. Na úpravách věže spolupracoval architekt Anselmo Lurago. Věž byla dokončena snad v roce 1722. Na vrcholu věže stojí socha Atlanta. Jde o olověnou sochu s železnou vnitřní konstrukcí. Dosahuje výšky 2,4 m a váží asi 600 kg. Atlas nese nebeskou sféru o průměru asi 1,6 m a váze asi 150 kg. Uprostřed sféry s korouhví je zlacené Slunce.
Na věži byly několikery sluneční hodiny. Dochovaly se však jen jedny, a to na východní straně, opravené při poslední rekonstrukci věže. Na západní straně věže se z celých slunečních hodin dochoval dodnes už jen polos. Restaurování malovaného číselníku v podobě fresky by vyžadovalo záchranný výzkum a nejspíše by bylo nutno namalovat celý ciferník znovu. Vzhledem k velké náročnosti nebyly tyto hodiny při žádné z oprav věže ve 20. století rekonstruovány. Viditelnost těchto hodin je ovšem špatná, protože hala služeb, postavená okolo r. 1930 na nádvoří Klementina, výhled na hodiny zastiňuje. Máme písemné doklady, že na věži existovaly i jižní hodiny. To je zcela přirozené, protože právě jižní hodiny bývají těmi, které se staví nejdříve. Ty se nám ani ve zlomku nedochovaly. Podle starých fotografií z přelomu 19. a 20. stol. se zdá, že věž byla ještě do minulého století vybavena i severními hodinami. Zde se ovšem polos musí odklánět směrem ode zdi. Tím bychom měli v Praze o jednu raritu navíc. Severní hodiny jsou opravdu velkou vzácností, natožpak věž, která má sluneční hodiny na všech svých čtyřech stranách. Pokud je autorovi těchto řádků známo, tak Praze nejbližší takovou věží se čtverými hodinami je věž v budově Landhausu v rakouském Linci. Možná, že při některé z dalších oprav věže se podaří všechny sluneční hodiny restaurovat. Důležitý zlom ve vědeckém programu věže nastal s příchodem Josefa Steplinga (1716-1778). Steplinga dodnes připomíná socha Amorka se vzpomínkovým textem na podestě, kterou z bílého mramoru v roce 1780 vytvořil Ignác Platzer na podnět císařovny Marie Terezie. Dnes ji najdeme naproti vchodu do Astronomické věže Klementina. Je to u nás jediný pomník věnovaný astronomovi přímo panovníkem.
Stepling ale zůstal ředitelem s titulem „Astronomus Regius“, neboť hvězdárna měla titul „Observatorium Regium Pragense“. Po obnovení řádu 7.9.1814 se jezuité do Klementina už nevrátili a status hvězdárny se nezměnil. Po dlouhou dobu zde panovala personální jednota; ředitel hvězdárny byl zároveň univerzitním profesorem astronomie a naopak. Věž byla ve 20. století několikrát opravována, např. v roce 1914, 1928 nebo na podzim 1968. Poslední oprava venkovního pláště věže a ustavení Atlanta na jejím vrcholu skončily 27. 11. 1995. K celkové rekonstrukci vnitřních prostor a jejich zpřístupnění veřejnosti došlo 15.5.2000 v rámci projektu Praha - Evropské město kultury roku 2000. Obnoveno bylo i zařízení věže. A jaké bylo přístrojové vybavení věže? Ve věži se zachovaly pouze přístroje pevně zabudované do zdiva. V druhém poschodí věže jsou to dva zední kvadranty, o nichž se předpokládá, že je zkonstruoval Jan Klein. Jeden je v jižním okně, druhý v severním otvoru. Jejich technický stav byl velmi ubohý - po dlouhou dobu byly ohrožovány korozí a holubím trusem, a to tak, že nebylo možno vidět ani dělení kruhů. Vždy existovalo podezření, které bylo s konečnou platností potvrzeno až v roce 2000, při celkové rekonstrukci obou těchto přístrojů, že kruh severního kvadrantu nebyl nikdy dělen, takže ani nemohl nikdy sloužit k měření. Podezřelý byl vždy i fakt, že dosud nebyly nalezeny žádné zápisy o měření těmito kvadranty. V téže místnosti, kde jsou zední kvadranty, je i malý otvor pro projekci Slunce. V poledne se místnost mění v cameru obscuru, čili dírkovou Meridiánová síň Astronomické věže s jižním zedním kvadrantem kolem roku 1900 kameru. Jejím principem je promítání malinkým otvůrkem do zatemněného prostoru. Ve věži to bylo provedeno tak, že do jižní zdi byla zasazena kovová destička s malým otvorem, jímž pronikalo světlo dovnitř. Destička se dala šroubky nastavovat, aby byla co nejpřesněji v rovině meridiánu společně se strunou, která je napjata uvnitř na podlaze.
Otvůrkem se promítá obraz Slunce, který v poledne padá na strunu. Struna musí být tak dlouhá, aby se jí dalo využívat během celého roku, čili v celém rozpětí deklinací Slunce. Proto má na protější stěně i svou svislou část. Celá místnost kvadrantů musela být pro měření samozřejmě řádně zatemněna dřevěnými okenicemi, aby byl obraz Slunce co nejlépe patrný. Tak se dá určit zdánlivé sluneční poledne. Je to v okamžiku, kdy struna obraz Slunce přesně přepůlí, což lze dobře sledovat na bílém papíře (s nalinkovanými čarami), umístěném pod strunou. Na papíře je pak ostrý stín struny spolu s ostrým okrajem Slunce. Toho se využívalo v časové službě až do 20. století. V místnosti byly přesné astronomické hodiny. Dnes jsou v Národním technickém muzeu. Máváním praporem z věže bylo řízeno pražské polední dělo snad až do února roku 1926. Zachovaly se zbytky mechanismu pro napínání struny. Při rekonstrukci interiéru věže pak byl celý mechanismus znovu zprovozněn. To je ale bohužel vše, co zůstalo „in situ“ z nejvýznamnější observatoře v Čechách, i přes skutečnost, že věž po dlouhou dobu (téměř po celé období druhé světové války a komunismu) nebyla přístupná téměř nikomu.
Máme tu však důležité svědectví o přístrojovém vybavení věže z období Josefa Steplinga. Podali ho dva jezuitští astronomové, Maximilián Hell (1720-1792) a János (Johannes) Sajnovics, [čti Šajnovič] (1733-1785). M. Hell byl od roku 1755 až do své smrti prvním ředitelem nově založené Astronomické observatoře Vídeňské univerzity . J. Sajnovics byl asistentem Astronomické observatoře Královské univerzity v Tyrnavii (dnešní Trnava, Slovensko 1765-1768), ale ještě předtím byl asistentem M. Hella v Astronomické observatoři ve Vídni. V letech 1768-1769 odjeli Hell a Sajnovics na ostrov Vardö, aby tam 3. a 4. června 1769 pozorovali přechod Venuše přes sluneční kotouč. Tato měření byla v té době mimořádně důležitá pro stanovení vzdálenosti Země od Slunce. Zápisky (deník) z cesty jsou uchovávány v archivu Astronomického ústavu univerzitní observatoře ve Vídni („Türkenschanzstrasse 17“ v 18. čtvrti) v „Hell - fascikl č. 2“. Hell a Sajnovics se 28. dubna 1768 vydali z Vídně a do Prahy dorazili 2. května 1768. Věž, o níž hovoříme, navštívili 3. května. Uveďme zde doslovné znění Sajnovicsova záznamu, protože ještě nikdy nebyl v české literatuře publikován: „P. (pater) Stepling byl mezi prvními, kteří nás přišli přivítat. [...] Také P. Joan. Prilesky, SJ, kaplan Legionis Jiochiaenae, můj bývalý spolunovic, byl přítomen. [...] Věž je okrouhlá (ve skutečnosti je ale dole čtvercová, nahoře osmihranná - pozn. autora), přístup je po dřevěných schodech, značně obtížný. Na vrcholu je kolem věže ochoz, široký čtyři až pět stop, dlážděný čtvercovými kameny a chráněný kovovým zábradlím. Kromě ostatních přístrojů a dvou zedních kvadrantů, z nichž každý má radius (poloměr) přibližně šest stop a které dosud nemají stupnice (zřejmě je tím míněno, že jejich kruhy ještě nebyly dělené. Jak už dnes víme, u severního kvadrantu k tomu ani nikdy nedošlo), se mně obzvlášť líbil paralaktický přístroj a jeden přenosný kvadrant s poloměrem 3 stopy. Tyto dva přístroje byly zkonstruovány péčí R. P. (reverendi patris - důstojného otce) Steplina (psáno takto!) zde v Praze, a to tak pevně (solidně), přesně a krásně, že bys mohl uvěřit, že jde o anglickou práci. Knihovna je jistě hezká, není však srovnatelná s knihovnami ve Vídni nebo v Trnavě. Muzeum, které nazývají fyzikálním, obsahuje dovedně vyrobené přístroje, tj. různé automaty, hodiny, sošky, které se samy pohybují a kráčejí, různé nebeské systémy (tj. Koperníkův a Tychonův), nebo takové přístroje, které představují běh některých hvězd (či souhvězdí s jejich pozicemi) v jednotlivých měsících. Všechny jsou umístěny v pěkném pořádku a velmi lahodí oku. [...]
Je zde vystaven také malý kovový oktant, který prý patřil velkému Tychonovi. Nic jiného z tychonských přístrojů nemají.“ K hvězdárně patřilo ještě několik dalších místností v Klementinské koleji, z nichž jedna je přilehlá k Baroknímu sálu (vystupuje rizalitově do nádvoří - nad vchodem do Zrcadlové kaple). Na stěnách této místnosti bývalo mnoho astronomických obrázků a fotografií. S osobou Josefa Steplinga je také spjat počátek meteorologických pozorování. Šlo konkrétně o měření teplotních řad, atmosférického tlaku a dešťových srážek. Měření začala v Klementinu v roce 1752. Meteorologické přístroje byly původně v bytě Steplinga. Později byly přemístěny do věže a nakonec, roku 1786, byly opět přemístěny, a to naproti věži, na severní stěnu budovy do výše 1. patra. Od té doby zůstala jejich poloha nezměněna až dodnes. Z let 1753-1768 bohužel chybí měření atmosférického tlaku. Nezachovala se také měření teploty z úplných počátků měření až do roku 1771. Z let 1771-1774 se dochovaly pouze průměrné měsíční teploty. Nicméně, velice kvalitní řada denních teplotních měření začíná 1. ledna 1775. Nepřerušená řada teplotních měření, která se prováděla třikrát denně a která zcela splňuje moderní kritéria, započala 1. ledna 1784. Začátek řady pravidelných měření dešťových srážek se datuje k 1. květnu 1804 a patří k nejstarším ve střední Evropě. (Detailněji viz V. Hlaváč 1937 nebo K. Pejml 1975.) Je samozřejmé, že tyto řady jsou dnes chloubou našich meteorologů a jsou ceněny v mezinárodním kontextu. Své spisy psal Stepling latinsky. V jeho literární pozůstalosti je i množství titulů z atematiky týkajících se např. integrálního počtu, algebry, měření souřadnic. Do němčiny byly překládány až jeho nástupcem na místě ředitele hvězdárny, Antonínem Strnadem (1747-1799). Ten se také zasloužil o zachování pražského orloje. Přímým nástupcem Steplinga ve funkci ředitele hvězdárny byl však František Zeno (1734-1781). Byl to ale především matematik, algebraik, který se zabýval i mineralogií. Přesto měl titul královského astronoma. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|