Doba pobělohorskáV době po porážce českého stavovského povstání (1618) byl protestantismus v Čechách zakázán. Pronásledování postihlo i do té doby protestantskou Karlovu univerzitu. Přes základní rozpor v náboženství byly v roce 1622 obě pražské školy (univerzita a Klementinská kolej) nuceně sloučeny.
Přesto může jako velice zajímavé svědectví poměrné tolerance z raného období působení jezuitského řádu u nás sloužit tento skoro až anekdotický příběh. Španěl Rodrigo de Arriaga, SJ (1592-1667), profesor naší pražské univerzity, napsal spis „CURSUS PHILOSOPHICUS“ (Kurz filozofie) s částí „QUAESTIO COELESTIS“ (Otázka nebes), jenž poprvé vyšel roku 1632, čili v době, kdy nebyl heliocentrismus ještě odsouzen. V něm se autor proti heliocentrismu nestaví. Když byl heliocentrismus v roce 1633 v procesu s Galileem odsouzen, opatřil Arriaga další vydání svého spisu touto předmluvou, a původní text spisu nezměnil: „V této mé Filozofii se vyskytuje asi 7 či 8 tezí, kterým se na základě příkazu generála řádu Fr. Piccolomini nesmí v našem Tovaryšstvu učit. Třebaže jsem těmto větám učil kdysi v dobré víře, že jsou povoleny, neváhal bych je z nynějšího vydání vypustit, kdyby mi generální vikář řádu Otec Petr Oliva nebyl dal svolení znovu je beze změny vytisknout. Učinil tak s ohledem na to, že - jsem jim učil ve víře - dále proto, že jich není mnoho a že byly na naší pražské univerzitě obecně přijaty - a konečně proto - a tím se obzvláště pyšním - že mi tím chtěl projevit přízeň, s níž po řadu let sleduje mou vědeckou činnost.“ Argumentem pro Arriagu tedy byl mimo jiné i fakt, že některé heliocentrické teze byly na pražské univerzitě - nyní výhradně jezuitské - „obecně přijaty“ nezávisle na tom, jak dopadaly inkviziční soudy v cizině. Duch svobodného vědeckého bádání z období vlády Rudolfa II. v Praze zakořenil příliš hluboko, než aby jej mohly nové církevní autority náhle zlomit. Tito raní jezuité tedy rozhodně nebyli fanatiky či dogmatiky, za něž bývají často považováni. Pozoruhodný je i fakt, že dva velké tychonské sextanty, o nichž ještě bude řeč dále, se dostaly do majetku jezuitů. Je totiž zachován dopis, v němž Jan Marek Marci z Kronlandu (1595-1667), lékař a astronom (vysvětlil např. vznik duhy), píše Athanasiu Kircherovi, SJ (1602-1680), významnému učenci, profesoru na Collegiu Romanu v Římě, že pozoroval přístroji Tychona Brahe v jihočeské Březnici, kam se uchýlil spolu s jezuity před vpádem vojsk do Prahy. Přístroje se pak neznámými cestami objevily v Matematickém muzeu Klementina. Přesto vliv církevních autorit a jejich odpor k heliocentrismu pozvolna působil i na pražskou univerzitu. Mnohost názorů postupně nahradila jediná předepsaná doktrína a po ideové konkurenci bylo veta. Přírodní vědy se již vyučovaly pouze jako doplňkové předměty. Dějiny přírodních věd a jejich vyučování na pražské univerzitě popisuje např. Quido Vetter (Věstník Král. české spol. nauk, roč. 1952, č. XIV) a Ivana Čornejová (Dějiny Univerzity Karlovy, díl 2., Praha, 1997). Praha své prvořadé místo v astronomickém vědeckém bádání navždy beznadějně ztratila. Nicméně někteří profesoři z pražského Klementina dosáhli ve vědě slušných úspěchů. Ve světě je poměrně znám Valentin Stansel (Stancel, Estançel, Estancel), SJ (1621-1705). Pocházel z Olomouce, v Praze byl v roce 1654 profesorem matematiky. Většinu svého života pobýval v Brazílii, kde v koleji v Bahii učil matematiku. Ještě před svým odchodem do ciziny zveřejnil roku 1655 v Olomouci svá, na tehdejší dobu cenná, pozorování Měsíce „PROPOSITIONE SELENOGRAPHICAE SIVE DE LUNA“ (Nauka o popisu Měsíce). Jeho pozdější spis „URANOPHILUS COELESTIS PEREGRINUS“ (Nebeský poutník, přítel Uránie - Uránia byla múza astronomie - z roku 1685, Praha, Klementinum) jsou úvahy o cestě do vesmíru, při nichž ale nezapřel svou značnou odbornou erudici. Prý to byl on, kdo počítal klementinské sluneční hodiny.
Pozoruhodnou osobností byl i Karel Slavíček, SJ (1678-1735), matematik, astronom, hudebník a misionář. Narodil se v Jimramově, po šestiletých gymnazijních studiích v Brně vstoupil do Tovaryšstva. Bohosloví vystudoval na pražské univerzitě, třetí aprobaci absolvoval v Jičíně. Působil ve Vratislavi a v Olomouci. Slavíček, žák slavného matematika Jakuba Kresy (*1648, profesor v Praze, Olomouci, ve Španělsku v Madridu a na námořní škole v Cádizu, zemřel roku 1715), byl jmenován profesorem matematiky v roce 1713. Slavíček v březnu roku 1716 odjel přes Lisabon na misie do Číny, kde působil až do své smrti. Jezuitská misijní politika byla dost pozoruhodná. Hlásání křesťanské víry v Číně je do roku 1630 připisováno převážně jezuitům.5 Ti se museli, aby pronikli do nejvyšších kruhů tamní společnosti (rozuměj přímo na císařský dvůr a k císaři), prokázat kromě teologie dalším širokým rozsahem vědomostí. Spousta jich byla matematiky či astronomy.
Slavíček dorazil do Číny v čase na tehdejší dobu rekordně krátkém, za necelých šest měsíců. Vyplul z Lisabonu 13. 3. 1716, v Macau přistál 30. 8. 1716. Sám Slavíček byl krátkostí cesty nadšen, jak se zmiňuje ve svém deníku. Běžná cesta do Číny tehdy trvala o jedenáct měsíců déle. O Slavíčkově věhlasu svědčí i následující příhoda. Čínský císař poslal do přístavu Macao svého mandarína, aby tam Slavíčka přivítal. Jakmile Slavíček přistál, byl mandarínem pozván k císaři do Pekingu a mandarín ho celou cestu doprovázel. Když Slavíček dorazil k císaři, ten se hned zajímal o Slavíčkovy dovednosti. Skvělý hudebník Slavíček okamžitě zahrál na spinet. Ačkoli měla misie v Pekingu v té době matematiků dost, bylo Slavíčkovi dovoleno, aby i nadále zastával funkci „matematika“. Jeho astronomická korespondence s různými astronomy v Evropě je dnes rozeseta na mnoha místech. Slavíček byl také velmi bystrým pozorovatelem různých přírodních jevů, zvláště na moři. Potom působil na pekingské observatoři, kde konal různá pozorování. Jakkoli byla činnost jezuitských astronomů skvělá v cizině, doma v Praze se pociťoval úpadek. Nastal zde zásadní rozpor mezi povoleným geocentrismem a vědecky stále více podloženým heliocentrismem. Film ČT Karel Slavíček Ten po Keplerových zákonech zaznamenal v ýrazný pokrok v přesnosti předpovídání pozic všech planet. A po rozšíření Newtonovy mechaniky po r. 1687, kdy byla vydána jeho „PHILOSOPHIAE NATURALIS PRINCIPIA MATHEMATICA“ (Matematické základy přírodní filozofie), nemohl o geocentrismu, jakožto o možném systému, uvažovat snad už vůbec nikdo (Isaac Newton 1643-1727). Jezuité z této dosti prekérní situace vykličkovali opět značně diplomaticky. Obrátili svou pozornost na gnomoniku, čili na stavění slunečních hodin, kterou dovedli téměř k dokonalosti. Konstrukce slunečních hodin totiž na daném systému vůbec nezáleží. Proto vyzdobili zdi Klementina ohromnou spoustou různých typů slunečních hodin. Na Hospodářském dvoře na východní stěně jsou dvoje, stejně jako na stěně jižní. Na Studentském nádvoří nalezneme jedny na východní stěně a další na jižní. Na Révovém nádvoří jsou k vidění troje hodiny na východní stěně a troje na jižní. V roce 2005 zde byly na západní stěně objeveny další dvoje. Na Astronomické věži se dochovaly jedny na východní stěně, z hodin na západní stěně zbyl jen polos. Celkem se dnes Klementinum pyšní patnácti hodinami a připočteme-li zbylý polos na věži, bylo jich původně minimálně šestnáct.
U slunečních hodin rozlišujeme, zda ukazatelem je „stylos“ , obecně v prostoru umístěná (často vodorovná) tyčka s kuličkou na konci, nebo „polos“, tyčka či hrana rovnoběžná s osou Země, čili mířící k severnímu světovému pólu, lidově řečeno k Polárce. U stylosu je podstatná právě jen ta kulička, která nám vytváří stín, podle něhož určujeme různé údaje. Proto bývá stylos tyčka umístěná často jen kolmo ke zdi. Nicméně, musíme si uvědomit, že sluneční hodiny ukazují v principu pravý sluneční čas, a nikdy ne náš běžně užívaný pásmový čas. Tyto dva časy se v průběhu roku od sebe více nebo méně odlišují. Nejvíce se rozcházejí začátkem listopadu, kdy Slunce kulminuje asi o 16 minut dřív, než je poledne pásmového času, a potom v polovině února, kdy Slunce kulminuje asi 14 minut po poledni pásmového času. Toto platí pro střed zóny, čili u nás pro 15 stupnů východní délky.
Naopak od konce března do poloviny září není tato odchylka větší než asi 6 minut. Lze tedy sluneční hodiny s touto přesností užívat i pro čtení pásmového času po celé léto. Průběhu tohoto rozdílu mezi oběma časy během roku se odborně říká časová rovnice. Vše je dáno elipticitou dráhy Země kolem Slunce a sklonem rovníku k ekliptice. Nesmíme však zapomenout, že sluneční hodiny samozřejmě nikdy nerespektují letní čas, který se u nás začal používat až ve 20. století. Pomocí stylosu můžeme určit nejen „kolik je hodin“, ale i další informace, jako například kolik hodin uplynulo od východu Slunce, či kolik hodin zbývá do západu Slunce. To jsou již údaje, které nejsou zjistitelné na žádných dnešních běžných hodinách, protože silně závisí na místě pozorování a roční době. Stylos nám také řekne, jaká je deklinace Slunce, čili zhruba, v jaké části roku jsme.
Obecně se dá říci, že stylos dokáže ukázat víc údajů než polos, ukazující vlastně jen pravý sluneční čas. Proto se často polos se stylosem kombinují, neboli na polos se navlékne kulička, která ukazuje další údaje. Zaplatíme za to ovšem komplikovanějším ciferníkem hodin. Čím komplikovanější je ciferník, tím více údajů z něho lze vyčíst. Tím je ovšem také nepřehlednější a složitější. Vybalancování těchto dvou požadavků ovšem dává široké pole působnosti pro rozmach tvůrců hodin. Díky tomu, i když je slunečních hodin v Klementinu velmi mnoho, žádné nejsou zcela shodné s jinými. Jsou tu jednoduché hodiny s polosem (šikmou tyčkou) pro čtení slunečního času, jsou tu hodiny se stylosem (kulička na konci rovné tyčky), které mají ciferníky „od východu Slunce“ (latinsky Ab ortu) či „do západu Slunce“ (Ad occasum), nebo i hodiny různě kombinované. Vybrat si může opravdu každý. Smutné spíše je, že většina dnešních studentů, kteří Národní knihovnu navštěvují, neumí časový údaj z těchto hodin vůbec přečíst! Dalším důkazem jezuitské „vědecké“ politiky jsou fresky ve Starém a Novém matematickém sále. Fresky jako celek ilustrují přírodní vědy včetně astronomie a zejména různá odvětví fyziky s odpovídajícími přístroji. Výzdoba Starého matematického sálu, dnes studovny Hudebního oddělení NK, je datována v ústřední fresce na lemu sukně ženské postavy představující aritmetiku (drží tabulku s čísly) léty 1703-1747. Tato figura je v levé části spolu s ženami představujícími optiku (v pravé ruce drží duté zrcadlo), geografii (drží mapu), mechaniku (drží nerovnoramenné váhy) a astronomii (drží dalekohled). Dvě sedící dívky vedle nízkého podstavce s malými slunečními hodinami představují gnomoniku a geometrii. V pravé části fresky je skupina sedmi mužských postav. Vpředu v rudém plášti je bezesporu Archimédés ze Syrakús (287-212 př.n.l.). Kreslí do písku geometrické obrazce. Za ním zleva je nejspíše Apollónios z Pergy (činný kol. 200 př.n.l.). Geometrický nákres, který drží v ruce, se snad vztahuje k jeho teorii kuželoseček. Ale mohl by to snad být i Pýthagorás (nar. mezi 580 až 570 př.n.l.), slavný geometr, či Eukleidés (3. st. př.n.l.). Druhá postava stojící u Zeměkoule za Archimédem je nejspíš Hipparchos (190-120 př.n.l.), skvělý astronom, nebo Eratosthenés z Kyrény (asi 275-195 př.n.l.), který změřil obvod Země.
Jeden ze dvou korunovaných mužů je pravděpodobně Klaudios Ptolemaios (asi 90-168 n.l.), o němž se věřilo, že pocházel z egyptského královského rodu Ptolemaiovců. Druhý je nejspíše Alfons X. Kastilský (Španělsko), zvaný Moudrý. O Alfonsinských tabulkách pro určování efemerid planet jsme již hovořili v kapitole o J. Keplerovi. Na boku této skupiny jsou dvě výrazné postavy - G. B. Riccioli a Tycho Brahe, který se opírá o model Habermelova sextantu z r. 1600, dnes vystaveného v Národním technickém muzeu (NTM) a v kopii v předsálí Barokního sálu Klementina - viz dnešní prohlídkový okruh. V pozadí za těmito postavami je klementinská hvězdárenská věž. Od dnešní věže se velmi liší. Buď šlo o podobu před úpravou věže za Steplinga v 50. letech 18. století, nebo o prozatímní a dosud neuskutečněný projekt věže. V tom případě by freska musela vzniknout před rokem 1722, což je z datování na lemu figury aritmetiky v principu možné. Kromě již zmíněného centrálního výjevu s rukou držící armilární sféru jsou ve Starém matematickém sále vyobrazeny čtyři různé „soustavy světa“. Nejprve je to planetární soustava Ptolemaiova. Nehybná Země spočívá ve středu, kolem ní obíhá Měsíc. Nad ním je Merkur a Venuše, které musí mít epicykly a deferenty. Nad nimi je Slunce bez epicyklů, a pak - opět s deferenty a epicykly - Mars, Jupiter a Saturn. Nad tím vším se otáčí sféra hvězd, na níž jsou hvězdy jakoby nalepeny. Další soustavou je soustava Koperníkova, tak, jak byla definována přímo Mikulášem Koperníkem (1473-1543). Slunce je uprostřed, kolem něho po kružnicích obíhají Merkur, Venuše a Země s Měsícem. Ta kromě denní rotace vykonává i precesní pohyb. Dále od Slunce jsou Mars, Jupiter a Saturn. Za nimi jsou hvězdy. V Koperníkově systému je možno ještě používat sféry, stejně jako u Ptolemaia - velké křišťálové koule nesoucí planety. Protože podle Koperníkova systému musí být u blízkých hvězd naměřena paralaxa a protože v 16. století naměřena nebyla (ona nebyla naměřena dokonce ani v 17. a 18. století, což bylo pro tehdy již značně rozvinutý heliocentrismus obrovské trauma; první paralaxy byly změřeny až kolem roku 1830!7 ), vytvořil Tycho svou vlastní soustavu. Ta je zde také vyobrazena. Země je uprostřed, kolem ní obíhá Měsíc a dále Slunce. Ostatní planety - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn - pak obíhají okolo Slunce. Je pozoruhodné, že všechny relativní vzdálenosti podle Tychonova systému jsou stejné jako v Koperníkově systému. Dnes bychom mohli také říci, že Tychonova soustava je vlastně Koperníkova, kde počátek souřadnic je vždy transformován ze středu Slunce do středu Země. Co se týče sfér, je Tychonova soustava modernější než obě předchozí. Sféry by se protínaly, a proto je Tycho rázně zavrhl a totéž vyžadoval od svých žáků. Tento aspekt, často skrytý, sehrál ve vývoji astronomie též svou roli. Poslední soustavou vyobrazenou na fresce je soustava Giovanni Battisty Riccioliho, SJ (1598-1671). Ten ji definoval ve svém spise „ALMAGESTUM NOVUM“ (Nový Almagest) v roce 1651, čili dávno po vydání Keplerových spisů, ve kterých Kepler definoval svoje zákony, podle nichž se daly bezproblémově spočítat všechny vzájemné polohy planet. Je jasné, že v případě Riccioliho jde o pouhý kompromis bez jakéhokoli fyzikálního podkladu. Zřejmě šlo už jen a jen o politiku. Země je ve středu, kolem ní obíhá Měsíc a dále Slunce. Kolem Slunce obíhá Merkur a Venuše, a dále Mars, stejně jako v systému Tychonově. Jupiter a Saturn ale obíhají okolo Země, a ne okolo Slunce. Riccioliho soustava je tedy příkladem toho, kam až nás může dovést snaha vyhovět v přírodních vědách filozofickým autoritám. Byla to soustava od samého počátku dosti trapná. Soustavy jsou čtyři, ale medailonků je celkem šest. Jsou tedy přidána ještě zobrazení zatmění Slunce a zatmění Měsíce. Pozoruhodné na zatmění Slunce je jeho latinské označení „Eclipsis Terrae“, tedy zatmění Země, což je logicky zcela v pořádku.
Za pozornost stojí i štuková výzdoba sálu tvořená reliéfními ženskými postavami mezi systémy a zatměními. Jde o zpodobení čtyř křesťanských ctností: Víru (s křížem), Statečnost (se sloupen a lvem), Spravedlnost (s váhami) a Mírnost (nalévá s mírou). Nad dveřmi do skladiště je mimo systém ještě Naděje (s kotvou) a nad vchodem do studovny trpělivost (s beránkem). Nový matematický sál, součást Oddělení rukopisů a starých tisků NK (veřejnosti nepřístupný), jehož fresky jsou jen o málo mladší než ve Starém matematickém sále, má opět všechny tyto zmíněné medailonky, ale v nepatrně „mladší“ variantě, jen štukové medailonky chybí. I symbolika a postavy v centrální fresce jsou obdobné. Pozoruhodná na ní je ale obloha. Nad Klementinem je zobrazen descartovský vesmír (René Descartes 1596-1650). Jde o mnoho různých hvězd, kde každá hvězda je samostatným sluncem tak, jak chápeme hvězdy i dnes. Kolem každé hvězdy krouží nejen její planety, ale i komety, které se však u některých systémů navzájem sdílejí. Podle této představy jsou tedy některé komety poutníky mezi hvězdami. Je to obdivuhodně moderní pojetí kosmu, i když dnes se kloníme spíš k názoru, že komety budou s největší pravděpodobností patřit většinou jen do jedné hvězdné soustavy. Přesto je jejich výměna mezi hvězdami možná. Snad jen na okraj lze připomenout, že podobný model vesmíru zastával inkvizicí upálený Giordano Bruno (1548-1600).
Jiným příkladem pružné jezuitské politiky v oblasti planetárních soustav jsou hodiny vyrobené excelentním mechanikem, jezuitou Janem (též Johannes) Kleinem (1684-1762). Klein byl správcem Matematického muzea v letech 1732-1762. Nejslavnější a největší jeho hodiny jsou koperníkovské (1752) a tychonské (1751 či okolo 1756). Dochoval se i tištěný návrh k těmto hodinám od Josefa Steplinga v knize „EXERCITATIONES GEOMETRICO-ANALYTICAE“ z roku 1751 (Cvičení z analytické geometrie). Nejsou to tedy hodiny ptolemaiovské, jehož systém v té době už aktuální opravdu nebyl, ale ani riccioliovské, jak by se z řádových sympatií mohlo zdát. Kleinovy hodiny kromě běžného časového údaje ukazují vzájemné postavení všech tehdy známých planet, a to podle daného planetárního systému.
Musíme si uvědomit, že sestrojit tak složitý stroj, jako byly hodiny, které ukazují i polohy planet, bylo v tehdejší době, bez přítomnosti dnešních moderních mechanických dílen a přesných obráběcích strojů, neuvěřitelně obtížné a pracné (ruční vypilovávání zubů atd.). A Klein takových hodin vytvořil několik. Proto je v dnešní době velice ceněn, zvláště různými mezinárodními společnostmi přátel starých hodin. Navíc Kleinovy hodiny mají i mimořádnou hodnotu estetickou. Klein se také pokusil sestrojit kvadrant, ale nedokončil jej. Nejspíš by nestálo za to se o takové věci vůbec zmiňovat, kdyby nebyla dost pozoruhodná a zcela typická pro situaci panující v té době v Praze. Odkaz „Velikého Tychona“, jak ho mnozí nazývali, byl opravdu velmi silný. Za Tychona byly v Praze zkonstruovány dva sextanty, a to Erasmem Habermelem (asi 1538-1606) a Joostem (též Jobst) Bürgim (1552-1632), oba v roce 1600. Pozorovalo se jimi na dvoře Rudolfa II. (tedy Tycho, Kepler a další), čili měřila se jimi úhlová vzdálenost dvou hvězd či planet libovolně postavených na obloze, avšak do jejich maximální vzdálenosti 60 stupnů. Přesnost těchto sextantů se blížila jedné úhlové minutě, i když jí nedosahovala, což byl Tychonův ideál. Nutno podotknout, že oba přístroje byly zkonstruovány bez použití dalekohledů. Tou dobou ještě nebyly objeveny. Oba přístroje se pak dostaly do Matematického muzea v Klementinu. (Podrobněji v kapitole Dnešní expozice.) Klein tehdy chtěl postavit ještě lepší přístroje, než byly oba sextanty. Měl to být kvadrant (rozsah měřeného úhlu 90°), vybavený už i dalekohledem, ukazující nejen stupně, ale i minuty a vteřiny. Přitom minuty a vteřiny se měly číst na mechanických cifernících. Je přirozené, že takové přesnosti nebylo možno s tehdejší úrovní jemné mechaniky dosáhnout, celý systém musel mít obrovské mrtvé chody i další neduhy, a to přesto, že jeho tvůrce byl řemeslně velice zručný. Tak vysoké nároky na přístroj byly splnitelné až o staletí později, v podstatě až ve zcela moderní době. To si asi poněkud se zpožděním uvědomil i sám Klein, takže přístroj se ani nepokusil dostavět. Lze tedy říci, že to byl muzeální kus ještě před svým vznikem. (Oba Tychonovy sextanty i nedokončený Kleinův kvadrant jsou dnes v NTM. Velice zdařilé repliky tychonských sextantů jsou v předsálí Barokního sálu přístupné veřejnosti.) Bohužel, takových případů, kdy přístrojová technika už byla mnohem dál než kupovaný či stavěný přístroj, se v naší astronomii časem vyskytlo více, a to i mnohem později. V Praze se tedy žilo z podstaty, z tradice, z toho, co zde zbylo po době rudolfinského rozmachu. Vždyť v době, kdy Klein zemřel (1762), se už skoro sto let (od roku 1667) zední kvadranty ve světě vybavovaly dalekohledy. Ty svou přesností úhlových vteřin dosahovaly. Zední kvadrant bez dalekohledu lze nalézt už i ve spisech Tychona Brahe. Navíc v době Kleinově už delší dobu stála i nová Astronomická věž Klementina. Ta se dochovala do dnešních dnů v podstatě bez radikálnější přestavby. Její dva zední kvadranty (viz další text) jsou s největší pravděpodobností dílem Jana Kleina. K osobě Jana Kleina lze říci, že to byl geniálně zručný a mimořádně pilný a precizní konstruktér mechanických přístrojů. Nebyl to však člověk, který by byl schopen razit nové cesty v astronomii, nebo je vycítit a pro tyto cesty tvořit potřebné přístroje. Svým životem a dílem zcela zapadal do jezuitského přístupu k přírodě - k pouhému obdivování díla Božího. Jednou ze světlých výjimek ke konci existence jezuitského řádu byl Jan Tesánek, SJ (1728-1788). Přednášel matematiku v letech 1778-1786. Náležel k předním žákům Josefa Steplinga. Nesmírně obdivoval dílo Isaaca Newtona a jeho základní spis „PRINCIPIA“ zčásti vydal v Praze roku 1780. Kolem poloviny 18. století byl už heliocentrismus povolen. Zásluhu na tom měl i Josef Stepling. Jak se Stepling a Tesánek ve svém nitru dívali na rozpor mezi povoleným geocentrismem a z fyziky jednoznačně plynoucím heliocentrismem, jak se oni dva dívali na různá jezuitská „kličkování“, je autorovi těchto řádků naprostou záhadou. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|