Jezuité a jejich doba. Tycho Brahe a Kepler. Rudolfínská PrahaV době Hájkově a Tychonově už ale existoval i jezuitský řád, se kterým je pražské Klementinum neoddělitelně spjato. O založení jezuitského řádu je rozšířeno ve světě mnoho nepřesností - např. i v Ottově slovníku naučném. Sv. Ignác z Loyoly, Španěl, složil v r. 1534 se svými šesti přáteli ze studií v Paříži na Montmartru soukromé sliby chudoby a čistoty, jako výraz svého rozhodnutí jít do Svaté Země, aby tam misijně působili mezi muslimy. Teprve nezdar tohoto projektu je přivedl v roce 1539 do Říma (do Svaté Země se kvůli válkám nemohli dostat). Tam nabídli své služby papeži. V roce 1534 nikdo z nich neměl v úmyslu zakládat řád. Proto tedy rok 1534 není rokem založení řádu, jak se často mylně uvádí.Z právního hlediska platí, že Tovaryšstvo Ježíšovo bylo založeno v r. 1540, a to papežskou bullou Regimini militantis ecclesiae ze dne 27.9. Jezuité si za jménem píší zkratku SJ, tj. Societas Jesu čili Tovaryšstvo Ježíšovo. První jezuité přišli do Prahy pozváni Habsburky již v r. 1556. Záhy začali na zbořeništi dominikánského kláštera při kostele sv. Klimenta (vypálen za husitů) budovat kolej - latinskou školu - nazvanou Klementinum podle původního kostela sv. Klimenta, který zde později znovu vystavěli. Kolej byla zároveň určitou kategorií jezuitského řeholního domu, proto latinské označení collegium maximum. Výstavba koleje pokračovala po dalších téměř 200 let. Po tomto rozvoji následovala pro jezuity pohroma. Jejich řád byl celosvětově zrušen papežem Klimentem XIV. Bylo to formou dokumentu zvaného breve (a nikoli buly) ze dne 21. července 1773. (Proto dle mínění příslušné církevně-právní komise kardinálů ze srpna 1773 nabýval dokument účinnosti teprve, když ho diecézní biskup nebo jeho k tomu zmocněný zástupce přečetli v jednom každém jezuitském domě. Z různých důvodů k tomuto čtení v některých zemích došlo až o několik let později (např. ve Slezsku tomu bylo až kolem roku 1783) nebo vůbec ne (např. v Rusku Kateřina Veliká čtení papežského breve zakázala). V českých zemích se breve četlo postupně v jednotlivých jezuitských domech většinou až na podzim 1773.) Řád byl obnoven až 7. Září 1814. Od doby zrušení jezuitského řádu do dnešních dnů se Klementinum stavebně už příliš nezměnilo. V současnosti je po Pražském hradě druhým největším historickým komplexem budov v Praze. V Praze tak paralelně existovaly dvě vysoké školy - jedna protestantská a druhá katolická. To rozhodně přispívalo k dobré úrovni obou.
Doba císaře Rudolfa II. (1552-1612) znamenala velký a zásadní přínos nejen pro rozvoj umění, ale i věd, a to v celosvětovém měřítku. Tadeáš Hájek dokázal přesvědčit císaře, aby pozval v té době nejslavnějšího astronoma Evropy, Tychona Brahe (*14. 12. 1546 Knudstrup; †23/24. 10. 1601 Praha), do Prahy. Svou roli při tomto pozvání hrál určitě i rektor pražské univerzity, mistr Martin Bacháček z Neuměřic (1539-1612). Tycho byl původem Dán ze šlechtické rodiny3 . Narodil se v jižní části Švédska - Skåne, která v té době patřila Dánsku. Na ostrově Hven v průlivu mezi Skåne a Dánskem vybudoval díky přízni dánského krále skvělou hvězdárnu, Uraniborg. Kromě knihovny a části s přístroji, kde se pozorovalo, měla hvězdárna i mechanickou dílnu, papírnu, tiskárnu a vlastní nakladatelství, kde bylo možno odborné knížky nejen tvořit a psát, ale doslova vyrábět. Dalo by se říci, že šlo o moderní astronomický ústav v plném významu tohoto slova, zcela soběstačný. Hvězdárna na Hvenu byla zpočátku štědře podporována dánským králem. Po změně na trůnu se však poměry změnily. Nakonec Tycho pro neshody s královským dvorem opustil Dánsko a při čekání na možné pozvání od Rudolfa II. do Prahy se dost bezcílně pohyboval Němec14 kem. Pozvání nakonec přišlo. Byla mu nabídnuta možnost pracovat nerušeně dál a případně i vybudovat další hvězdárnu, podobnou té, kterou opustil na ostrově Hven.
Díky Tychonovi se Evropa poprvé dostala v kvalitě pozorování před Asii, a toto prvenství si udržela až do nástupu moderní doby. V období, kdy Tycho žil, se radikálně měnilo myšlení a pohled člověka na svět. Středověké myšlení bylo střídáno novověkým. Novověké myšlení pak zůstalo beze změny aktuální doposud. Mezi protagonisty této změny patřil i Tycho. V uvažování člověka středověku byla klíčová role autorit - totiž to, kdo o čem co napsal. Kromě toho se lidé na svět dívali, jako by nám byl věnován pouze k obdivování. Zhmotnění tohoto přístupu nalézáme ještě na nástropní fresce klementinského Starého matematického sálu - dnes součást Hudebního oddělení Národní knihovny - knihovny, která uchovává Tychonovy knihy dodnes. Ruka z nebes drží armilární sféru, astronomický přístroj velmi staré koncepce k měření, či spíše jen odhadování úhlů na nebeské sféře. V armilární sféře je nápis: „Tradidit Deus mundum disputationi“ - Bůh odevzdal svět k rozpravám. Tím se tenkrát ovšem spíš myslilo „k obdivu“ a ne k nekompromisní vědecké diskusi, jak bychom takový nápis mohli chápat dnes. Freska je z doby před rokem 1740 a je na ní zobrazen mj. i Tycho Brahe. Leč Tycho skoro o 150 let dříve myslil mnohem moderněji. Svět není možno jen obdivovat. Světu, tedy i vesmíru, je nutno přijít na kloub. Musíme být - my - tak dokonalí, aby vesmír svá tajemství vydal. Podstatné není to, co říkají autority, ale to, jaká je skutečnost. K jejímu poznání bylo za Tychona, stejně jako dnes, zapotřebí učinit dva kroky. Prvním krokem byla co nejpřesnější pozorování a měření. Místo starých armilárních sfér, které se daly použít opravdu snad jen k obdivování nebes, vytvořil neskonale přesnější přístroje. Tato Tychonova cesta je ve světě dobře známa. Dokladem je Tychonova kniha „ASTRONOMIAE INSTAURATAE MECHANICA“ (Přístroje obnovené astronomie), Vandesburgi 1598, (Wandsbeck). Kniha byla vytištěna pouze černou barvou včetně obrázků. Mnohé výtisky byly dodatečně ručně kolorovány. Jeden takový exemplář s osobním věnováním Tychona panu Janu Zbyňkovi Zajíci z Hazmburka vlastní Strahovská knihovna v Praze (Sign. AG XI 56), jiný exemplář, věnovaný Tychonem Oldřichovi Desideriu Pruskovskému z Pruskova (Sign. III-a-18/1693), se nachází v knihovně na Křivoklátě. Další exemplář uchovává i Národní knihovna (Sign. 14 A 291). Bohužel je bez titulního listu. Úplný český překlad s částečným anglickým spolu s faksimile tohoto Tychonova stěžejního díla vydali A. a P. Hadravovi v letech 1996-2000, Koniasch Latin Press, Praha. Druhým krokem je co nejdokonalejší zpracování získaných měření, tedy co nejlepší teorie. Zde bychom náš vztah k Tychonovi měli opravit k lepšímu. Knihy, které jsou majetkem Národní knihovny, nás k tomu přímo vybízejí. V Národní knihovně (dále NK) se totiž dochoval soubor knih, které původně patřily Tychonovi. I když se jedná o ubohé torzo jeho knihovny, je tento soubor nesmírně cenný, protože nám jako celek dává nahlédnout do tehdejší úrovně astronomického výzkumu. Zmiňme se alespoň o dvou knihách z tohoto souboru. První spis je zcela teoretické povahy. Je to „TRIANGULORUM PLANORUM ET SPHAERICORUM PRAXIS ARITHMETICA“ (Aritmetická praktická cvičení z rovinných a sférických trojúhelníků). Tycho Brahe, calend. Januar. 1591 (Sign. 14 C 20). Jedná se o Tychonův nevydaný rukopis. Ten je rozdělen do dvou částí: „DE TRIANGULIS PLANIS COMPENDIUM CONTINENS DOGMATA SEPTEM“, tj. sedm tvrzení z rovinné geometrie, a „TRIANGULIS SPHAERICIS COMPENDIUM CONTINENS DOGMATA NOVEM“, což je devět tvrzení sférické trigonometrie. Označení „dogmata“ bychom zde neměli chápat jako tvrzení či věty v matematickém pojetí. Jsou to spíše řešené vzorové úlohy. Z obou částí plyne, že Tycho byl velmi dobrý geometr - mnohem lepší, než jaké o něm panuje obecné mínění. Pečlivost rukopisu napovídá, že nejspíš mělo dojít k jeho tisku. Rukopis byl patrně napsán nějakým písařem podle podkladů Tychonových. Ty se však nezachovaly. Grafologický rozbor říká, že Tychonovou rukou psán není, i když „oficiálně“ se to dosud předpokládá. Tato kniha je, jako množství jiných tychonian, v majetku klementinské knihovny od roku 1642. K další knize svázané s osudy tohoto vědce patří rukopis „T. B. O. [čili Tychonis Brahe Ottonidis - Otto byl Tychonův otec], TABULAE SINUUM 1582“ (Tabulky sinů, NK sign. VI E 9). V původní Tychonově kožené vazbě s vyraženým výše zmíněným titulem je svázáno pouhých 20 pergamenových listů - titulní list bez nadpisu a pak už jen spousta čísel. Jsou to tabulky sinů a kosinů od 0 do 90 stupňů s krokem po jedné minutě. Tabulky jsou sedmimístné spolu s diferencemi. Mezi několika desítkami hodnot jsem nalezl největší, nikoli však ojedinělou, chybu jedné cifry posledního místa. Plyne většinou ze špatného zaokrouhlení poslední platné cifry. Takto vysoce přesné tabulky měly v té době nejen v přeneseném, ale i pravém slova smyslu cenu zlata. Je to jeden z důkazů, že Tycho pracoval s přesností na jednu obloukovou minutu. Na první stránce vpravo dole je řecky psaná poznámka „Oisteon kai elpisteon“ - je třeba vydržet (nést břímě) a doufat. Tento nápis nebyl dosud v literatuře zmiňován, i když velice výstižně vyjadřuje obtížnost tehdejšího zpracovávání měření. Přesto jde bezpochyby o nápis starý, neboť i když je psán rozměrnými sytě černými písmeny, je místy již obtížně čitelný. Na poslední, jinak prázdné, stránce nahoře je černým a vedle červeným inkoustem napsáno: „Numerorum Scientia“ (Věda čísel). Z tohoto nápisu přímo dýchá Tychonova podstata. Tycho patřil mezi ty historické osobnosti, které učinily moderní vědu zcela nezávislou na filozofii. Došlo tak k vytěsnění spekulací z nauky o vesmíru. Pro Tychona již nebylo důležité to, co říkaly filozofické autority. Důležité bylo, co sám naměřil. Byl to začátek exaktní „tvrdé“ vědy (světa čísel) ve zcela moderním smyslu slova. „Tvrdé“ vědy jsou ty, které jsou založeny na matematice a výpočtech, na rozdíl od „měkkých“ věd, jako je třeba filozofie či zeměpis, kde je podíl matematiky téměř nulový. Tomuto svému úsilí podřídil Tycho vše - i odmítnutí Koperníkova systému, protože se mu nepodařilo změřit denní ani roční paralaxu hvězd. Proto také vytvořil vlastní systém, model sluneční soustavy, v němž relativní polohy všech planet jsou shodné s polohami získanými z Koperníkova systému, ale Země zůstává stále středem vesmíru, aby byla vůči hvězdám nehybná. Dokonce jí nepovolil ani denní rotaci. Tychonův model vyhovoval přesně tehdejším měřením. Jako zajímavost lze snad uvést, že téměř stejný systém, kde ale Země již rotuje kolem své osy, navrhoval Mikuláš Raimarus Ursus (Reymers Bär, * ?, †1600 Praha), který navštívil Hven roku 1584 a který byl potom císařským matematikem v Praze. Ursův systém je nastíněn ve „Fundamentum astronomicum“ (vznikl r. 1585, publikován ve Štrasburku 1588). Tychonův systém poposaný v „De mundi aetherei recentioribus phaenomenis“ (Uraniborg 1583) je starší. Kromě rotace připisuje Ursus Zemi i precesní pohyb, zatímco pro Tychona byla Země absolutně klidná. Navíc Ursus umísťuje stálice - hvězdy do různých vzdáleností od Země a nikoli na jednu pevnou sféru. Vzhledem k odpoutání věd od filozofie i teologie té doby bylo možno posunout astronomii mohutně dopředu. V tomto směru byl Tycho zcela moderní, novověký muž vědy. Zdali byly tyto tabulky sinů a kosinů psány přímo Tychonovou rukou, nebo rukou jeho pomocníků, není rozhodující. Tychonova originální vazba a opotřebení pergamenových listů, zvláště pro menší úhly zhruba do 20 stupnů, svědčí o tom, že byly Tychonovou každodenní pomůckou při pozorování. Také tato kniha byla roku 1642 získána do vlastnictví jezuitské klementinské knihovny. Za zmínku snad stojí také to, že v Oddělení rukopisů a starých tisků NK je zachována i další část této osobní knihovny Tychona Brahe. Jsou Sextant Erasma Hebermela zhotovený v Praze v roce 1600 to knihy jiných významných autorů (G. Bruno, J. J. Scaligeri). Byly Tychonovi darovány, jak o tom svědčí osobní věnování autorů. Díky tomu mohou sloužit i jako vzorky rukopisů těchto významných osobností.
Kepler byl bez nejmenší pochyby vědec světového formátu patřící mezi hrstku největších vědců všech dob. Dnes jsou známy především tři Keplerovy zákony o pohybu planet. Pozoruhodné je, že Kepler objevil nejprve svůj „druhý“ zákon. Jeho náznaky můžeme vystopovat už v Keplerově korespondenci z roku 1602. Zákon dnes zní: „Plošná rychlost planety je konstantní“, nebo „Plochy opsané průvodičem planety jsou za stejný časový interval stejné“. Tato vytříbená formulace je ovšem až dílem dalších astronomů. Svůj první zákon, totiž že „Planety se pohybují po elipsách, v jejichž společném ohnisku je Slunce“, objevil Kepler později - dopis Fabriciovi z 11. října 1605. Tyto dva zákony jsou plodem jeho pobytu v Praze. Oba zákony obsahuje jeho „Nová astronomie“, která vyšla roku 1609. Byla to skutečně „nová“ astronomie, protože znamenala v astronomii značný předěl. Šlo o rozsáhlé dílo (sedmdesát kapitol v pěti dílech) vytištěné v Heidelbergu, když tiskařské štočky byly vyrobeny v Praze. Dílo ale vyšlo nezvykle - bez udání tiskaře i místa vydání, protože nakladatelem byl sám císař. Charakteristický je úplný název tohoto díla. Nejenže je velice vznosný, ale je i značně informativní. Česky zní: „Nová astronomie, založená na studiu příčin, čili nebeská fyzika, podávaná v komentářích o pohybu planety Marsu, kterou na základě pozorování urozeného pana Tychona Brahe, z rozkazu a na náklad Rudolfa II., císaře římského atd., vypracoval za několikaletého vytrvalého studia v Praze Johannes Kepler, matematik svatého císařského veličenstva. Se zvláštním privilegiem téhož císařského veličenstva, roku 1609 Dionýsiovy éry.“ (Rozuměj éry, kterou zavedl Dionýsius Exiguus, čili náš běžný křesťanský letopočet.) Třetí Keplerův zákon („Druhé mocniny oběžných dob planet jsou v témž poměru jako třetí mocniny velkých poloos“) objevil Kepler až po svém odchodu z Prahy do Lince. Kepler zasáhl svým géniem i další obory. Méně už je známo, jak přispěl k rozvoji lékařství, a to objasněním funkce lidského oka. Optická část astronomie, jak se dnes zkráceně nazývá spis „POZNÁMKY K VITELLIOVI, V NICHŽ JE VYSVĚTLENA OPTICKÁ ČÁST ASTRONOMIE“ (latinsky „AD VITELLIONEM PARALIPOMENA ...“ 1604, Frankfurt nad Mohanem) obsahuje rozbor refrakce v ovzduší. Jde o lom světla Slunce, Měsíce i hvězd v ovzduší, kvůli němuž pozorujeme tato tělesa jinde - o něco výš nad obzorem - než ve skutečnosti jsou. Kniha obsahuje i výklad dírkové komory (camera obscura) - jde o promítnutí obrazu malou dírkou v jinak opticky zcela těsné komoře. Je pozoruhodné, že toto promítnutí je zcela bez optických vad, pokud je ovšem dírka velmi malá. Nicméně nepatrná světelnost těchto komor zabránila rozšíření tohoto přístroje. Kepler se zde pokouší formulovat zákon lomu světla. Studuje kuželosečky a poprvé dává dvěma významným bodům elipsy název „ohniska“, který si odvodil právě z optiky. A právě zde, v této knize, Kepler jako první na světě vykládá přesně optickou funkci lidského oka. Jen za pouhý tento objev by dnes byla zcela určitě udělena Nobelova cena. A přesto se v kontextu s Keplerem na tento objev tak často zapomíná. Jeden exemplář této knihy s vlastnoručním Keplerovým věnováním Karlově koleji je ve vlastnictví NK (Sig. 14 J 169). Zřejmě se Kepler cítil být koleji vděčný, protože mu po delší dobu poskytovala ubytování. Při tom tam pro studenty občas pořádal astronomické přednášky. K optice se pak Kepler vrátil ještě jednou. Byla to reakce na Galileiho (Galileo Galilei 1564-1642) spis „NUNTIUS SIDEREUS“ (Hvězdný posel, Benátky, 1610), v němž Galileo popisuje objevy učiněné na nebi dalekohledem. Kepler vydal ještě během roku 1610 a 1611 tři spisy, z nichž největší je „DIOPTRIKA“, Augsburg 1611. V této knize pak podává úplnou teorii zobrazování dalekohledem, navrhuje nový typ dalekohledu, který se podle něj dnes nazývá Keplerův dalekohled. Okulárem už není rozptylná soustava jako u Galileiho dalekohledu, ale spojná soustava. Tento typ dalekohledu se používá v astronomii dodnes. Má totiž větší zorné pole než Galileiho dalekohled. V knize Kepler rovněž popisuje, co viděl na obloze. Například říká, že „Mléčná dráha není nic jiného než shluk těch nejmenších hvězd“. Tento spis představuje také prohloubení „Optické části astronomie“. Opět se v něm vysvětluje funkce lidského oka, ale přidáno je ještě vysvětlení zrakových vad, tedy krátkozrakosti, dalekozrakosti a popis toho, jak pomocí skleněných čoček tyto vady odstranit. Pro astronomii je mimořádně důležitá ještě jedna událost. I ta se váže ke Keplerovi, Praze a dvoru Rudolfa II. Dne 11. října 1604 ráno přiběhl ke Keplerovi do koleje Jan Brunovský. Tento učenec byl zaměstnán u císařského vicekancléře Korraducia jako „meteoscopus“, čili pozorovatel jevů v povětří. Přinesl Keplerovi zprávu, že v souhvězdí Hadonoše (Ophiuchus) spatřil předchozí noci zcela novou hvězdu. Pro špatné počasí ji Kepler mohl pozorovat až v noci 16./17. října. Tato „nova“ vešla do dějin jako Keplerova supernova 1604 (zbytky 3 C 358). Brunovský byl první, kdo ji na světě pozoroval. Kepler pak o ní vydal spis „O NOVÉ HVĚZDĚ V PATĚ HADONOŠE“, Praha, 1606. Do tohoto spisku zařadil ještě objev proměnné hvězdy P Cygni, který popsal již v roce 1602, ale dosud nevydal. Odvodil - ve shodě s dalšími deseti evropskými hvězdáři - že všechny tyto hvězdy jsou translunární a podle charakteru patří mezi stálice.
Do té doby se používaly „ALFONSINSKÉ TABULKY“ - nazývané podle španělského krále Kastílie a Leónu Alfonse X. Moudrého (1221-1284), který nechal sestavit tabulky křesťanskými, židovskými a muslimskými astronomy k datu své korunovace v r. 1252. Tabulky byly sestaveny podle Ptolemaiova systému a byly rozšířeny v celé středověké Evropě. Základní astronomickou epochou, čili okamžikem, k němuž se všechny polohy planet vztahovaly, byl tedy rok 1252. Rudolfinskými tabulkami tak byly definitivně překonány všechny tabulky předchozí. I jimi se Evropa vydala na novou cestu exaktních věd. Podivuhodná je Keplerova provázanost s Klementinem. Sám byl protestant, zatímco v Klementinu působili jezuité, kteří měli ve svém programu protireformaci a obracení evangelíků zpět ke katolické církvi. Značnou část svého dvanáctiletého pobytu v Praze, konkrétně v letech 1607-1612, Kepler bydlel v Karlově ulici - přímo naproti rozestavěnému Klementinu. Občas uvažoval i o přestoupení ke katolicismu, avšak to, jak katolíci odpovídali na některé filozofické otázky, odporovalo Keplerovu přesvědčení, takže snaha jezuitů vyšla naprázdno. Přesto jako vědci vedli jezuité s Keplerem často rozhovory, a také ho velmi ctili. Dokládá to i Keplerův zápis o pozorování domnělého přechodu Merkuru přes sluneční kotouč dne 28. 5. 1607, při němž objevil sluneční skvrny. Opět jedno z Keplerových prvenství. Jeden nejmenovaný jezuita s ním sice opakovaně diskutoval, ale jev pozoroval jinde. Pro jezuity by Keplerovo přestoupení na katolictví bylo opravdovým a skvělým vítězstvím, a tak si ponechávali volný prostor pro diskuse s ním. Stále se ho snažili získat.
Pozdější doba, kdy Keplerovy spisy byly oficiální katolickou církví odsouzeny, přinesla i takové absurdity, jako např. přípisek jezuitského knihovníka na čelné straně exempláře Keplerova vrcholného spisu „RUDOLFINSKÝCH TABULEK“, který je uchováván v Olomouci. Kniha je pozůstatkem olomoucké jezuitské knihovny. Přípisek, v té době nijak mimořádný, zní: „Autor damnatus, hoc opus tamen admittitur“ - Autor zavržen (odsouzen), ale toto dílo se připouští. Bylo to proto, že v tomto spise Kepler nehovoří o heliocentrismu, polohy planet bylo možno interpretovat i z hlediska geocentrismu. Proto směl být čten i v jezuitské koleji! Vždyť ještě těsně před polovinou 18. století byla na jezuitských univerzitách v Praze a v Olomouci4 zeměkoule stále nehybným středem světa.
Doba panování Rudolfa II. byla na sklonku jeho vlády považována za dobu nadpozemsky rajskou, dobu naprosté svobody myšlení, vědeckého bádání i uměleckých rozmachů. Navíc to byla doba neobyčejné vzájemné tolerance. Ta umožnila, že do astronomie mohl vstoupit i David Gans (1541-1613), židovský učenec, který se narodil ve Vestfálsku v Německu, studoval v Krakově v Polsku u rabiho Morese Isserlese a potom u rabiho Judy Löwa v Praze (od 1564). Zde nakonec i žil a je v Praze pohřben na starém židovském hřbitově. Gans se zabýval astronomií, geografií i historií židovského národa. Jeho astronomický spis „NEHMAD VE-NAIM“ (Milý a příjemný) je dodnes ceněn, i když vyšel až 1743 v Jesenici. Gans v něm popisuje mimo jiné i pozorovatelské úsilí a práci Tychona Brahe v Benátkách nad Jizerou, kterého se třikrát - vždy po pěti dnech - sám zúčastnil. Samozřejmě, že se znal i s Keplerem. Astronomii i jiné vědy považoval za most, který spojuje všechny lidi bez rozdílu. Rudolfinská Praha byla městem přímo zaslíbeným pro mnohé vědce, astrology, alchymisty, ale i filosofy či spisovatele z celé Evropy (alchymista Kelly, matematik a astrolog John Dee, mechanici Erasmus Habermel či Joost Bürgi, který v matematice objevil logaritmy). Všechny sem vábila svoboda, tolerance a hospodářská prosperita. O to tragičtější se jeví doba následující, doba třicetileté války, jež přivodila zoufalou destrukci a úpadek všeho. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|