|
Astronomie a astronomická pozorování v pražském Klementinu mají pro dějiny naší vědy tak zásadní význam, že je nutno se s problematikou astronomie seznámit obšírněji. Tradici astronomie jakožto vědecké disciplíny lze u nás bez nejmenších problémů vystopovat až k založení univerzity v Praze v roce 1348, a ještě dále do minulosti. Díky této tradici byly astronomické znalosti v našem prostředí v době založení univerzity již na neobyčejně vysoké úrovni. Pražské Klementinum, dnes sídlo Národní knihovny České republiky, v té době ještě neexistovalo. Na jeho místě se na počátku 13. stol. připomíná kostelík sv. Klimenta. (Hrob 4. papeže, sv. Klimenta, našel jeden z věrozvěstů Slovanů, sv. Cyril. Kult sv. Klimenta pak sv. Cyril s Metodějem rozšiřovali při svých misijních cestách, tedy i na Velkou Moravu roku 863. Tradice zasvěcování kostelíků sv. Klimentovi ještě nějakou dobu přetrvala, ne však až do doby vrcholného středověku.) Okolo kostelíka vyrostl (r. 1237) významný dominikánský klášter, v němž se v letech 1278-1346 konaly zemské sněmy. Klášter byl však také sídlem inkvizice. (Dominikáni se sami označují zkratkou O.P. za jménem, tj. Ordo Predicatorum, čili řád kazatelů, jak lze občas číst ve starší české literatuře.)
Krátce před založením pražské Karlovy univerzity bylo do tohoto kláštera přineseno z Paříže (1347) dominikánské „studium generale“, velmi významná latinská škola. Pojem „studium generale“ (učení obecné) ve středověku označoval vysokou školu. Pražská univerzita, latinsky Universitas Carolina (UK), byla založena císařem Karlem IV. (*14. 5. 1316; †29. 11. 1378) 7. dubna 1348. Nicméně, privilegium - bulla - papeže Klimenta VI., čili povolení k jejímu založení, bylo vydáno již 26. ledna 1347. Obě školy, tedy tato univerzita i dominikánské „studium generale“, existovaly v Praze po určitou dobu vedle sebe. V roce 1383 bylo dominikánské studium na vlastní přání dominikánů volně přičleněno k univerzitě. Astronomie před příchodem jezuitůNa Karlově univerzitě se astronomie vyučovala v rámci sedmi svobodných umění od samého jejího založení. Bylo to na artistické fakultě, předchůdkyni dnešní filozofické fakulty. Ta byla přípravnou fakultou pro další tři fakulty, a to lékařskou, teologickou a právnickou. Univerzita tak měla od počátku čtyři fakulty, čili byla zcela plnohodnotná.Hlavní postavou spjatou s astronomií po založení univerzity byl mistr Havel, kterému se přičítá i vliv na astronomickou symboliku Karlova mostu, založeného roku 1357. Obdivuhodnou znalost problematiky prokázaly i jiné osobnosti z pražského intelektuálního okruhu, jako např. Jan ze Středy (asi 1310-1380), kancléř Karla IV, biskup v Naumburku, Litomyšli a Olomouci, jenž si vyměňoval dopisy s astronomickou tematikou s Colou di Rienzo, který jednal v Praze roku 1350 s Karlem IV. Pozoruhodné astronomické znalosti projevil i František Pražský (1290-1362) ve své Kronice českých králů, knížat a pánů zahrnující období od vlády Václava I. (kolem roku 1230) do roku 1352. František Pražský byl kazatelem chrámu sv. Víta, penitenciářem (dříve funkce zpovědníka) posledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic (†5. 1. 1343). Po něm nastoupil Arnošt z Pardubic, od roku 1344 již arcibiskup. František byl i jeho penitenciářem. Jan IV. Františkovi uložil, aby pokračoval v zápisech „Pražského kostela“ (to může znamenat katedrálu, v té době ještě románskou basiliku, ale i Pražskou církev) přerušených roku 1283. František Pražský měl vylíčit především život a dílo pražského biskupa, ale i českých knížat a králů. Po smrti Jana IV. z Dražic v roce 1343 se František zaměřil na osobnost Karla IV a přepracovaný text mu rovněž dedikoval. V kronice se ale věnoval i četným astronomickým úkazům, přírodním katastrofám apod. K roku 1339 vysvětluje vznik zatmění Slunce. Výsek z jeho kroniky (tato část vznikla okolo r. 1341, čili ještě před založením UK) s řádným astronomickým komentářem naleznete na konci textu (na str. 64). Jde o perfektní ukázku astronomických znalostí tehdejšího vzdělance, nicméně neastronoma. Astronomické znalosti všech vzdělanců té doby byly na vysoké úrovni, neboť každý absolvent univerzity musel povinně projít základním astronomickým kurzem. V dnešní době „vědeckého rozvoje“ můžeme o takovém stavu jenom snít. (Ostatně, kdo z čtenářů nemá s ukázkou textu z kroniky odborné problémy?)
Orloj je tedy otáčivá mapa - astroláb - jižní, v té době málo známé oblohy. Číselník nedoznal během staletí žádné podstatné změny, i když orloj byl již roku 1490 rozšířen a v pozdější době ještě upravován. V základních funkcích se ale dochoval do dnešních dnů. To dokládá vysokou úroveň místní vědy v období vrcholného středověku. V průběhu husitské revoluce (1419-1434) a po ní byla univerzita utrakvistická. Tuto orientaci si podržela až do třicetileté války (1618-1648). Tím se ovšem dostávala do izolace vůči ve světě běžným katolickým univerzitám. V předhusitské a husitské době vynikl jako astronom světového formátu mistr Křišťan z Prachatic (*po roce 1360; †4. 9. 1439), opakovaně volený děkan artistické fakulty, kde od roku 1392 přednášel astronomii. Jak ukazují výzkumy z poslední doby (manželé Hadravovi), byl jeho spis o astrolábu postupně rozšiřován po celé Evropě a mnohokrát opisován v různých obměnách. Opisovači někdy ani nevěděli, kdo je jeho autorem. Přesto je Mistr Křišťan z našich dějin znám spíše jako teolog a filosof doby husitské, případně jako lékař. Autorsky byl donedávna spojován s Herbářem a dobovými kalendáři. Úkolem pro historiky zůstává, aby se do obecného povědomí dostal také jako skvělý vědec a nikoli pouze ideolog husitského hnutí. O dost mladší než Křišťan byl mistr Pavel Žídek (1413-1471), jehož působení spadá zejména do období vlády Jiřího z Poděbrad. Ve své rozsáhlé encyklopedické práci „LIBER VIGINTI ARTIUM“ (Kniha dvaceti umění) probírá astronomii mimořádně důkladně ve více než 350 heslech. Pátým uměním z dvaceti je astronomie. Zmiňme snad ještě mistra Petra z Horšova Týna, autora astronomických tabulek a kalendáře, a publikačně činného Cypriána Lvovického ze Lvovic (1514-1574).
Jako zajímavost můžeme uvést skutečnost, že Hájek musel univerzitu opustit v okamžiku, kdy se oženil. Na univerzitě totiž panoval pro profesory přísný celibát, který byl zrušen až roku 1612, tedy po Hájkově smrti. Tento vysoce nepraktický předpis stavěl pražskou univerzitu spolu s její utrakvistickou orientací do mezinárodní izolace. Nemohli se zde stát profesory jinak velmi význační cizinci, jako byl později i Jan Kepler - sice protestant, ale ženatý, či dále zmiňovaný Tycho Brahe. Hájkova kniha „DIALEXIS DE NOVAE ET PRIUS INCOGNITAE STELLAE APPARITIONE“ (Rozprava o objevení nové a dříve neznámé hvězdy), Frankfurt n. Moh. 1574 (faksimile vydal dr. Zdeněk Horský 1967), čili spis o „Nové hvězdě“, je spisem světového významu. Hájkova „Nova“ byla vlastně supernova, která v roce 1572 vybuchla v souhvězdí Kassiopey. V literatuře je dnes nazývaná Tychonova (jméno zbytku je 3 C 10). Základní astronomickou otázkou té doby bylo určení vzdáleností proměnných jevů na obloze. Mezi tyto jevy patřily nejen novy (supernovy), ale i komety, či meteory. Tehdy byl pohled na svět dán aristotelskou filosofií, všeobecně přijímanou a závaznou komplexní naukou, včetně představ o světě a o vesmíru, odvozenou z učení antického filosofa Aristotela. Podle těchto představ se vše proměnné odehrávalo pouze ve sféře sublunární, tedy v oblasti, která je blíž než dráha (sféra) Měsíce. Do ní patří i vše pozemské i atmosférické. Ve sféře translunární (někdy též supralunární), tedy za drahou Měsíce, už byl svět dokonalý, daný nebeskými sférami, neměnný, bezproblémový, se stále stejnými a danými pohyby planet, Slunce (i to byla jedna z planet) i stálic, čili hvězd. Jestliže se na obloze objevilo něco nového, muselo to podle této koncepce nutně být ve sféře sublunární. Vedle sopek, mraků, dešťů, či bouří i komety. Hájek a hlavně Tycho Brahe (1546-1601) přispěli zásadním dílem k poznání, že komety a novy jsou vzdálenější než Měsíc. Tím rozbourali mýtus dokonalosti nebeských sfér a vesmíru jako celku. Proměnám bylo od té doby podrobeno už naprosto vše. Dospěli k tomu především svými měřeními a ne filozofickými úvahami, jak bylo tehdy běžné. Tímto svým přístupem se oba zapsali nesmazatelně do historie. Nutno podotknout, že Hájek byl „odkojen“ Koperníkovým heliocentrismem (Mikuláš Koperník 1473-1543) už od svého otce Šimona, bakaláře UK. Díky němu velmi brzy poznal intelektuální prostředí vzdělanců na univerzitě a současně i Koperníkův spis „NICOLAI COPERNICI DE HYPOTHESIBUS MOTUUM COELESTIUM A SE CONSTITUTIS COMMENTARIOLLUS“ (Komentářík), který se šířil Evropou jen v relativně velmi malém počtu opisů. Vznikl nejspíše někdy mezi roky 1510 a 1515. Tištěn nebyl nikdy. V Komentáříku Koperník ještě před vydáním svého hlavního díla „DE REVOLUTIONIBUS ORBIUM COELESTIUM“ (O obězích sfér nebeských) z roku 1543 vysvětloval principy svého heliocentrického systému. Hájkovou nespornou a dějinnou zásluhou je, že dvě Koperníkova díla, Komentářík a Dopis Wapovskému, zachránil před zapomněním tím, že jejich opisy daroval Tychonu Brahe, když se s ním setkal v Řezně roku 1575 při korunovaci Rudolfa II. na římského krále. To oba vědce velmi sblížilo, což vyústilo v pozdější pozvání Tychona do Prahy. O době renesanční bychom se mohli rozepsat ještě mnohem šířeji. Z té doby se zachovala jména mnohých astronomů, která by určitě zanikla, kdyby se jejich nositelé narodili o nějaké to století dříve. Těžiště této knížky však není v renesanci, ale v době pozdější. Zdislav Šíma |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|