Židovské město pražské
Staronová synagoga ze strany Pařížské uliceNa nepevné cizinské půdě židé zařídili se ve svém uzavření tedy po domácku a tu vyznávali svoji víru, provozovali svoje náboženství věrně a pilně dle svého zákona. Zbožní byli.Přísně a bez omeškávání otcové s rodinami vykonávali modlitby denní, k východu slunce jsouce obráceni. Modlitebné řeménky kladouce na čelo, ovíjejíce kol ruky levé při srdci a při každém ohebu zbožná slova říkajíce, poněkud nápodobně jako křesťané činívali při zrnech svého růžence. V sobotu posvátnou všecko obyvatelstvo ghetta spělo do svých synagog, pod štít Davidův (Magen David), dva trojce v sebe jdoucí, jež jsou symbolem chrámu. V chrámě byli mužové zvlášť, ženy zvlášť; mužové ovinovali hlavy a bedra rouchy třepenými, tality, z úcty k bohu, a všecek lid israelský zbožně poslouchal, když před stánkem božím oponou zastřeným, před zákonem Desatera sinajského na pódiu - na al-memru - předříkávač říkal kusy z knih Mojžíšových s tváří k východu, kdež leží ztracená vlast židův, jich Jerušalajim (tak hebrejsky zní Jeruzalém), a všickni sborem odříkávali modlitby k tomu Požehnanému, jenž svůj vyvolený národ vyvedl blátem a rákosím z Egypta a jenž po tolik věků ho chránil ode všech nepřátel. Dnes židé ve svých modlitebních knihách nic takového nemají, ale onen fanatism lidí povrhovaných byl z míry nebezpečný v dobách, v nichž křesťanská silná víra pronikala každé hnutí života, vylučujíc všecku toleranci k jinověrcům. Chápeme, že v takové době možno bylo vypáliti židovské město a povražditi lidi nevinné pro urážku svátosti, které se dopustil pouze jeden, dva z židů. A jest podivno, že přes zlé zkušenosti, přes vši krutost, kterou stíháni všickni za jednoho, vždy zase až k novým dobám objevovali se všeteční lidé, kteří se nedovedli opanovati. Vždyť ještě r. 1690 trestáno ghetto pohanou a penězi, protože jeden z pražských židů rouhal se kříži na mostě kamenném: osada židů nucena zlatými literami dáti na kříž jméno boží, před nímž každý žid měl úctu. Prý tím jménem boha mělo se zabrániti příště rouhání židů mimojdoucích.
Méně skromní jsou jiní vypravovatelé. Dle těchto přenesli andělé po vyhnání židů z Palestiny školu ze svaté země do Čech. Jest prý po synagoze jerusalemské nejstarší na světě. Zároveň uložili andělé starším židovské obce pražské, aby nikdy na ní ničeho neměnili, aniž opravovali, nebot prý jen ve své původní podobě přetrvá všecky ostatní synagogy. I pohrozeno smrtí každému, kdo by se opovážil na posvátné modlitebně něco měniti. Když pak se během času přece mnozí pokusili o rozličné opravy, tu prý nejen stavitelé, ale i starší obce, kteří toho dopustili, buď k úrazu přišli neb bídnou smrtí ze světa sešli. Když r. 1558 požár zničil okolí Staro-Nové školy, zůstala synagoga zcela ušetřena. Záchrana přičítána byla vyšší moci. Když se za požáru staří mužové horlivě modlili žalmy, aby Bůh odvrátil oheň od svatyně, tu v okamžiku, když již plamen synagogu ohrožoval, objevily se náhle na střeše dvě holubice, které tam tak dlouho vytrvaly, až oheň byl udušen a škole žádné nebezpečí více nehrozilo. Staří židé pravili, že holubice ony byly dva z těch andělů, kteří školu z Jerusalema do Prahy přenesli a nyní od Boha vysláni byli, aby plameny od ní odvrátili. Když pak již žádná pohroma škole nehrozila, vznesly se obě holubice vysoko do povětří, kdež zmizely. Na Židovské náboženské obci se troubilo na trubku šofar (synagogy neměly zvony), nebo se vytahoval na Staronovou synagogu bílý prapor, který byl tehdy vidět široko daleko. Roku 1357 udělila Jeho Milost Císařská císař Karel IV. Židům pražským vyznamenání, že smějí míti korouhev, kterážto obnovena jest za panování nebožtíka císaře Ferdinanda. Délkou času porouchána, obnovena jest nyní ke cti našeho pána, Jeho Milosti císaře Karla VI., jehož slávu Bůh rozmnožiž, při narození se jemu nejjasnějšího syna arciknížete Leopolda. Rudolf II dovolil Мaiselovi stejný prapor v jeho synagoze, čim dal Maiselovu synagogu do jedné úrovni s Staronovou.
Z velmi temné předsíně vchází se po devíti stupních do svatyně ozdobným gothickým portálem. Klenutí hlavní kobky, do které úzká podlouhlá okna jen skrovného světla vpouštějí, spočívá na dvou sloupech. Hrůza vane ode zdí tohoto ve svém způsobu jediného chrámu, jež saze, prach a plíseň potáhly ctihodnou čerností. Vnitřek se svými modlitebními stolicemi a nesčíslnými lampami, se svým mřížovým a ostatním nábytkem činí na nejstřízlivějšího navštěvovatele mocný dojem. Za příčinu, proč zdi staré židovské školy nosí na sobě staleté tyto saze a prach, tak velice zvyšující mocný dojem zvláštního toho stavení, udává se, že po roce 1389, v kterémžto zuřilo nejstrašnější pronásledování židů, rabínové po dlouhý čas tomu odporovali, aby zamazány byly známky krve zabitých v samém domě božím. Za krále Václava IV., syna Karlova, uhodilo na židy r. 1389 takové zlo a zádava, že na ni vzpomínají u výročních modliteb až po tu chvíli. Prameny se shodují v tom, že židé počátkem byli vinni sami. Tentokráte zapomněla se jich passivní povaha, některé neuvážlivce z nich popadl náboženský fanatism. Bylo v Bílou sobotu r. 1389. Kněz kráčel podél ulice židovské se svátostí k umírajícímu člověku. Kráčel, jakož zvyk, s průvodem žáků zpívajících, chlapců zvonících a svíce nesoucích, i lidu, jenž odříkával modlení. V tom židé jali se házeti kamením po svátosti. Dle zmírňujících zpráv židovských byly prý to děti. Ale to mnoho nemění. Děti bývají upřímnější nežli staří. Házejíce, volali: „Co tu nese, není Syn boží, ale modla!" Když kněz zlořečil, volali prý: „Máš s sebou Boha, ať tě bráni!" Ať volali tak nebo jinak, patrno, že se posmívali cizímu náboženství. Knězi svátost vyražena z rukou. Hostie se válela po zemi. Kněz sbíral a lid křesťanský pustil se do nezbedníků. Padlo několik pohlavků, židé vskočili do ghetta a tu se čerstvou pomocí uchránili. Tím byl konec. Ale jen ten den. Vinníci jsou zatčeni, však pohoršení, jež učinili, rodilo další následky hrozné. Nazejtří o Boží hod - byl 22. den židovského měsíce nisanu (18. duben) - kněží v kostelích po vší Praze kázali proti židům. Volali k pomstě. „Nepomstíte-li," volali, „pohanění, kteréž se stalo pánu Ježíši, než rok mine, všichni budete snášeti hanbu!" Jakýs Johanes - Ješek - příjmím Čtyřhranný, bouři zosnoval tím směleji, anoť krále nebylo v městech Pražských; byl v Chebu. Ješek rozhodil heslo: „Zabme je smrtí nejhanebnější, aby snad vrátě se král se svými pomocníky nevyrval jich z rukou našich!" Po nešpoře o Boží hod, bylo as v první hodinu večerní, sehnal se lid pražský z mnohých míst, v rukou maje kopí, cepy, obušky, nože; davem vrhli se ke ghettu, byl křik, ječeni, pláč, kletby. Židé vražděni na potkání; z domů vyvlékáni a zbíjeni, domy vybíjeny a hned zapalovány, dým valem stoupal z dřevěných domů nešťastného ghetta, plameny skákaly po střechách v uzounkých ulicích sem tam. Židé v zmatku utíkali; utíkali vrahům přímo na nože. Nejednoho žida hodili do hořícího domu zpět. Tepouce židy, jedni zpívali: „Buoh všemohúci!" Jiní volali: „Běda, kteří jste posmívali se tomu, jehož vzkříšení dnes se oslavuje!" Vidouce smrt hroznou a téměř jistou, židé zabíjeli se také sami: otcové zbíjeli děti, mužové ženy své. A vždy nové proudy vzteklých lidí se do ghetta hnaly, cestou potkávajíce mnohé, ani vlekou z města židovského kořisti. Synagogy vyloupeny, jedna dočista ohněm ztrávená, knihy spáleny, hřbitova nešetřeno. Hořelo celou noc. Usmrceno, upáleno na tři tisíce lidu židovského. Některé ženy a děti ochráněny tím, že rychle pokřtěny. Nazejtří potom došel od podkomořího králova Hulera, obývajícího na Křivoklátě, rozkaz konšelům, aby židy trestali a jmění jim pobrali pro krále. Bezpochyby věděl o vině židů, ale ne o jich zbití. Konšelé sháněli tedy v pražských městech ukořistěné zlato a stříbro židovské, a sebrali tak stříbra pět tun. Židům zůstalo z pokladů to, co měli v skrýších podzemních. Král prý se zlobil na konšely, že nepřekazili zničení ghetta a vybití židů, také nerad schválil ono nucené křtění židovských dětí, ale sebrav pět tun stříbra, nestaral se dále o paliče a vrahy. Židům zůstala na paměť toho neštěstí elegie Abigdora Kára a stopy krve na zdi nejstarší synagogy, kterouž krev svých lidí, jež položili za mučenníky, židé schválně se zdi omšelé a uprášené setříti nedali a nedávají. V noci vstávají mrtví z hrobů a jdou do synagogy k modlitbě. Vyjmou tóru ze schrány, rozvinou ji a začnou číst část určenou pro tento týden. Modlící se shromáždění je němé, není slyšet ani hlásku. A když je někdo zavolán k tóře a prodírá se mezi shromážděnými, nejsou jeho kroky slyšet. Když však má zemřít člověk, který žije v ghettu, je jeho jméno vysloveno nahlas. Brzy zrána musí proto ten, kdo otevírá synagogu, třikrát zabušit klíčem na dveře, aby shromáždění mrtví věděli, že teď se přicházejí modlit živí. Účel synagogy nebyl jen náboženský, ale i světský. Po tragické zkáze prvního Jeruzalémského chrámu v roce 586 před n. 1. změnila se celá bohoslužba a obětní kult s mystérii byl nahrazen modlitbami a čtením Tóry. Místo chrámu, kam měl přistup jen velekněz, vznikla synagoga - shromaždiště všech členů obce. Nebyla to však jen modlitebna, ale plnila také funkci správní, soudní a hlavně pedagogickou - odtud také staré označení Škola. Bylo to místo, kde se oznamovala usnesení a nařízeni obce, kde se sjednávaly smlouvy i vykonávaly tresty. Světské poslání zdůrazňovalo rečniště - almemor nebo bima, poslání náboženské pak splňovala schránka na Tóru - Aron ha kodeš.
Na straně obrácené k Jeruzalému, Je umístěna zdobená schránka na Tóru, nejposvátnější místo synagogy. Původně byla dřevěná, bohatě zdobená pozlacenými řezbami. Při velké povodni v roce 1784 byla těžce poškozena a tehdejší vrchní pražský rabín Landau nechal zhotovit novou z litého kovu. Protože kovu bylo tenkrát málo, musela se uspořádat sbírka kovových předmětů, na kterou, jak se říká, přispěl i ten nejchudší žid, třeba jenom cínovým knoflíkem. Sedadla v synagoze se kupovala a dědila z generace na generaci. Jedno z nich je vyhrazeno rabbi Lowovi a nikdo jiný si na ně nesmí sednout. Je označeno číslem jedna a najdeme je napravo od almemoru. Liší se od ostatních tím, že nad ním je na stěně umístěna Davidova hvězda. Říká se, že na ně rabín usedá stejně, jako před čtyřmi sty lety. Zůstaly na zdich i stopy krve z roku 1389, kdy byli při velkém pogromu pražští židé v synagoze krutě vražděni. Vypráví se, že v místech nasáklých krví se vždy objeví tmavé skvrny, když jsou někde židé pronásledováni a vražděni. Půda Staronové synagogy je poměrně malá a přehledná. Nemá žádná zákoutí, Žádné výklenky. Dlouhá je asi patnáct metrů, široká deset. Všude jen mohutné střešní trámy, prach a holubí trus. Z podlahy se zvedá šest velkých pravidelných hrbolů z kamenů, pospojovaných maltou. To jsou vlastně horní hřbety klenby chrámu. V podlaze mizí několik řetězů, přivázaných k trámům, aby pak někde dole, v chrámové síni, držely těžké lustry. Jak jsme tedy zjistili, na půdě Staronové synagogy žádné zbytky Golema dnes nejsou. To však v žádném případě neznamená, že tam kdysi skutečné nebyly. Na jednom trámu napravo nad dveřmi jsme totiž našli vyrytý letopočet 1883. To dokazuje, že na půdě byl někdo ještě před Kischem, kdo mohl zbytky Golema odstranit. V roce 1883 byla prováděna oprava synagogy. Byly při ní vyměněny i ztrouchnivělé trámy na půdě a také zřízen provizorní žebřík ze železných skob na vnější zdi. Půda musela být vyklizena a nalezené věci prý byly sneseny dolů a zakopány na hřbitově. Jaké věci to byly, už ale nikdo neví. Nenašel jsem žádný soupis, žádný záznam. Prostě nic. Pokud by členové židovské obce našli mezi svatými knihami a modlitebními plášti kosti člověka, je logické, že nález utajili a vše zakopali na hřbitově. V té době totiž vrcholila nová velká vlna antisemitizmu a židé byli znovu obviňováni z vražd křesťanů a z rituálního používání jejich krve.
Mezi mysticky založenými židovskými učenci se od nepaměti tradovalo, že první Mojžíšova kniha GENEZE v sobě skrývá zašifrovaná tajemství, jak Bůh stvořil svět, člověka a mnohá další. Kdyby se jim podařilo toto nejhlubší tajemství odhalit, mohli by Boha napodobit a konat zázraky. Vdechnout třeba mrtvé hmotě život a zopakovat tak stvoření Adama. Klíč k pochopeni těchto tajemství prý Bůh předal Mojžíšovi na Sinaji společně s Tórou. Ústní Tóra byla prý tedy dvojí. Druhou, esoterní, těžko pochopitelnou kabbalu si Mojžíš nechal podle Božího příkazu pro sebe a pro své vyvolené žáky. Kabbala má tedy společný původ s Tórou! Kabbalisté však výsledky své práce tajili, protože byli přesvědčeni o magické moci písmen a slov. Podle nich to nejsou jenom obyčejné dorozumívací znaky, ale přímo tvořivé síly. A správným seskupováním těchto písmen sestavovali slova, která jim dávala obrovskou moc. Přitom největší moc a sílu mělo přímo jméno Boha a jeho opis, několikapísmenná kombinace, tedy Šém ha'mforáš. Boha můžeme poznat jen částečně, podle jeho činnosti a výsledků této činnosti. Proto bylo nutno jeho jméno nějak opsati, nejlépe složením několika jmen, která by nejlépe vystihovala jeho podstatu, pro nás poznatelnou. Takovou složeninou je Šém ha m'foráš, což česky znamená opsané jméno. Toto jméno už vyslovitelné je, ale jelikož podle kabbalistických teorií o magické moci písmen a slov, jako nejvyšší slovo otevíralo smrtelníkům klíč k poznání všech tajemství, mohl ho vyslovit pouze velekněz v Jeruzalémském chrámě. Podle zpráv z Talmudu Šém ha mforáš existoval ve třech podobách. S 12, 42 a konečně 72 písmeny. Skutečné příběhy o rabínech, kteří dokázali vytvářet golemy, jsou uvedeny v Talmudu. K oživení bylo nutno použít jakési svaté slovo z knihy Sefer Jecíra. Tajemství stvoření golema je v jejím textu buď skryto, nebo existovaly dvě knihy stejného jména, a ta první, o které se zmiňuje Talmud, se do dnešní doby nedochovala. Golema je možné stvořit pomocí kombinací písmen hebrejské abecedy. Šém - kabbalistická kombinace písmen Božího jména. Šém používal až v závěrečné fázi celého obřadu, kdy recitováním kombinací Božího jména vtahoval do již zcela hotového golema duši. Jako nezbytná pomůcka k oživení se uvádí šém, který se však tentokrát pouze nevyslovoval, ale psal. Obvykle to bylo přímo na golemovo čelo, nebo na kousek pergamenu, který se mu na čelo připevnil, nebo zavěsil na krk na způsob amuletu. Takto vyrobený umělý člověk byl však nedokonalý, tupý a němý. Přitom rozuměl, co se mu říkalo, a vykonával rozkazy, ale měl jednu nebezpečnou vlastnost: rostl každým dnem, přibývala jeho síla a postupně se stával postrachem svého okolí. Proto musel být po určité době (40 dny) odebráním nebo vymazáním šému opět zbaven života. Když se mu po čtyřiceti dnech nesmaže nebo neodejme šém z čela, způsobí svému pánovi i příslušníkům jeho rodiny velkou škodu na majetku, na těle nebo na životě. Samotná výroba golema spočívá ve třech fázích. První je zformovány do podoby sochy, druhou fází je přeměna hlíny v organickou živou látku a konečně třetí fází jest plné oživení golema. Co se týče vlastního oživení, tedy třetí fáze, musí se ke golemovu tělu připoutat více méně složitý duchovní útvar, a to buď již hotovou individualitu, nebo rozložené neosobní síly, které po opětovném složení vytvoří jakýsi stín inteligence, nemotorné, avšak přece jen rozumně jednající. Inteligence v nejlepším případě nepřekročí inteligenci zvířat, pokud se ovšem k této inteligenci nepřidá, většinou proti přání mága, inteligence nějaké démonické bytosti. K oživení se může použít i část nižší složky vlastního astrálního těla tvůrce na podkladě tzv. magického štěpení. Mág ze sebe vymístí „dvojníka", část svého nižšího Já, a fixuje ho na golemovo tělo. Golem musel zůstat němý, protože jako nedokonalá bytost nebyl obdařen nejvyšši duší nešamá - božským světlem. Měl pouze nižší duše nefeš a ruách.
Dle pověstí otců, žil kdysi v Praze velký rabbi, jako divotvorce spise známý velký rabbi Löw nazývaný. Nejen že on v Božím slovu zběhlý byl jak nikdo jiný, také ve svaté vědě byl znalý a mocný v lidské síle, a jeho zraku bylo známo vše co se dělo ať vysoko, hluboko, daleko i blízko. Vůbec mnohé činil tento zvláštní Muž, co nikdo jiný nemohl vykonat; Ale co největšího on udělal, co ho tak velmi proslulým učinilo, bylo to, že on stvořil v lidské podobě sochu z hlíny, která se jeho službám podrobila. Slovo, jak se božská bytost jmenovala, to napsal na pergamen a vložil tento přímo v mozek soše pod její čelo.
Bůh tomu chtěl, že o šábesu každý tvor je volný a svobodný, i samému Golemovi, jak byl zván, tomuto kolosu bylo dopřáno, aby dle jeho vůle mohl činit volně vše dle své chuti. Tak jednou, když začal pozdrav šábesu znít, měl ještě Golem v tu hodinu Jméno ve svých ústech, tehdy byl dohnán svou podstatou ke zlu, že se všichni před ním skryli a rychle spěchali do modlitebny vše oznámit rabbimu. Divotvorce ihned poručil ustat ve zpěvu. Naštěstí ještě nezačala zcela noc, ještě měl rabbi tu moc zastavit netvora v jeho vše zničující zlobě, ale protože se rabbimu přihodilo, že opomněl tu hodinu a vše se v nebezpečí chvělo, nikdy už neoživil tuto hlínu. Takto nám to pověst praví, že v synagoze v Praze, kde jsou svaté zbytky všeho druhu je ve skladišti uschována a ještě dnes k vidění Golema hliněná postava. Od té doby také prý v Praze přiálo ve zvyk, že se vždy zpívá dvakrát píseň, kterou se začíná šábes. Takto tedy zní nejstarší písemný záznam a současně první literární dílo o pražském Golemovi.
Povídají, že pražského Golema nekolikrát oživovali. Rabbi Ezechiel, potomek rabiho Löwa, vzkřísí Golema proto, aby mu pomohl pří odstranění odpadlíka od židovské víry, mladého žida Joachima, syna Šalomounova od Zlatého zvonu. Tento mladík se zamiloval do křesťanské dívky Doroty Profetové, sloužící v hradčanské hospodě Dům vídenského biskupa, a aby se jí zavděčil, rozhodl se odstoupit od židovské víry a nechat se pokřtít. Když nepomohly ani úpěnlivé prosby jeho rodičů, byl s Golemovou pomocí přímo v oné hradčanské hospodě otráven jedem, nasypaným místo soli na vejce. Protože měl jed začít účinkovat až za chvíli, pospíchal rabbi Ezechiel s Joachimovými rodiči a Golemem z hospody rychle zpět do ghetta, mimo to také proto, že byl již patek večer a začínal sábes. Rozechvěn svým činem, odebral se rabín přímo do synagogy a zapomnél vyjmout Golemovi šem. Byl zběhlý student, znal od všeho kus a dohromady zmatek, napsal nedokonalý šém, kterým Golema probudil k nedokonalému životu. Přestal Golem růst, život z něho prchl a v obrovité hmotě jeho těla naskočily znovu trhliny jako ve vysušené hlíně. Golem se naklonil a pod jeho hliněným tělem našel student smrt. Za jednoho času přisel do synagogy zedník, aby spravil střechu, aneb za krovy voda z dešťů, toho roku hojných, zatékala. Tu pod krovem spatřil velkou sochu hliněnou, puklou i vodou zvlhlou. A vzal obruč železnou, tou sochu pevně opásal, neboť v soše poznal Golema a žena jeho z rodu Lévi ve stříbrné skříňce se sedmi zámky uschovaný měla šém. Ten šém vložil do úst Golema, který oživl, a protože pána ani rozkaz neměl, počal činiti zlo, nemaje duši. Když sedm lidí zardousil a plamenem z očí oheň ve Zlaté ulici způsobil, přiletěla bílá holubice, do zobáčku Šém uchopila a odletěla směrem na východ. Tehdy znehybněl Golem, padl a v deštích velkých se rozpustil, jen ten železný kruh z něho zbyl, a to je ten samý, který v synagoze pevně první sloup svírá. A ten železný kruh se pokryje vždy slzami, když Židovskému městu nebezpečí hrozí.
Klíč k řešení této záhady najdeme v samotném slově gólem. Traktát Pirke Avot označuje zase za golema člověka, který postrádá inteligenci, společenské způsoby a dobré mravy a je protikladem člověka učeného a duchovního. Nejrozšířenější a nejznámější je však pojetí golema jako uméle stvořené bytosti, která je rovněž zpočátku neforemná masa z hlíny. Teprve kouzelný šém v ní vzbudí život, byť i jen animální, připoutaný k duši pudové (nefeš) a duši astrální (ruách). Duse rozumová a vyšší (nešamá), která činí vlastně člověka člověkem, nebyla golemovi dána. Slovo golem může také znamenat - blázen! Kdo byl ten někdo, kdo v záchvatu zuřivosti ohrožoval lidi v ghettu, ale přitom nic nadpřirozeného nebo tajemného na něm nebylo? No přece rabínův sluha! Žádná umělá bytost, žádný automatický stroj, žádné zbraň, ale docela obyčejný člověk. Člověk trpící nějakou duševní chorobou, občasnými záchvaty zuřivosti, snad epileptik. Pražský Golem se výrazné lišil od všech ostatních golemů. Píše se sice, ze byl vyroben z hlíny - jinak by to vlastně ani nemohl být golem, ale po zázračném oživení se z něj stal člověk z masa a krve, mel kůži, vlasy, i nehty, pouze neuměl mluvit. Nevzrůstal samovolně jako ostatní golemové, kteří se stávali po čtyřiceti dnech nebezpeční a museli být zničeni, ale zachovával si postavu normálního člověka. V této své lidské podobě žil v ghettu dvanáct let a měl také jméno. Říkali mu Josef, nebo Jossile. Jossile Golem - bláznívej Pepíček, nebo také hloupej Pepa! Tak nějak byli přece ještě poměrně nedávno voláni duševně nemocní lidé. Na pravého golema se nikdy nevztahovaly žádné příkazy Tóry, protože to byl člověk neúplný. Nemusel tudíž dodržovat ani příkazy sobotního klidu. Spíše naopak. Podle jedné haličské legendy byl golem stvořen právě proto, aby sloužil jako šábes-gój a staral se o práce, které byly o šábesu židům zakázány. Proč tedy rabbi Löw tak úzkostlivé dbal, aby jeho Golem o šábesu odpočíval? Rovněž vkládáni šému pod jazyk je v židovských pověstech o golemovi něco naprosto neznámého. Když si však představíme, z pohledu naší hypotézy, že rabín svému duševně nemocnému sluhovi pravidelně dává do úst nějaký medikament, aby odstranil jeho občasné záchvaty, objevuje se celý příběh ve zcela jiném světle. Pražský Golem se výrazné lišil od všech ostatních golemů. Píše se sice, ze byl vyroben z hlíny - jinak by to vlastně ani nemohl být golem, ale po zázračném oživení se z něj stal člověk z masa a krve, mel kůži, vlasy, i nehty, pouze neuměl mluvit. Nebyla to tedy žádná neforemná hliněná socha. Při oživování se mu šém nepsal na čelo, ani nezavěšoval na krk, ale, vkládal pod jazyk! Jak ještě uvidíme, v naší hypotéze to hraje důležitou roli. Nevzrůstal samovolně jako ostatní golemové, kteří se stávali po čtyřiceti dnech nebezpeční a museli být zničeni, ale zachovával si postavu normálního člověka. V této své lidské podobě žil v ghettu dvanáct let a měl také jméno. Říkali mu Josef, nebo Jossile. Jossile Golem - bláznívej Pepíček, nebo také hloupej Pepa! Tak nějak byli přece ještě poměrně nedávno voláni duševně nemocní lidé. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|