Židovské město pražské
Život v Židovském městě pražskémZ mládi svého Kar. Světlá vypravuje v Upomínkách: Kterak se Židy se nakládalo, k nim se mluvilo a s nimi se jednalo, o tom nemůže si nynější pokolení již učiniti pravého ponětí. Mnozí každému Židu tykali a cokoli jim z ruky vzali, to jim na očích zcela zjevně otřeli, jakoby se báli tím se pošpiniti. Málokdo zůstal na veřejné procházce seděti, přisedl-li k němu na lavici Žid, což ostatně jen výminečně se stávalo; neodvažovaliť se Židé na procházkách svých mezi křesťany. Poníženě každému mimojdoucímu se vyhýbali, v sobotu a svátky svoje se objevovali v kroji dávno z mody vyšlém, starší Židé nosívali ještě tříhrané klobouky, bílé, až po kolena punčochy, krátké spodky, střevíce s přaskami, fraky se širokými šosy a vyšívanými výložky.Kdo viděl Židy v sobotu tak důstojně a vážně se procházeti, těžce uvěřil, že to jsou titíž lidé, kteří ve všední dny stojíce před svými stánky a krámky na kupce tak dotíravě pokřikují, je chytají, škubají, a k sobě konečné vší mocí je vtáhnuvše tam je omamují, ohlušují, až nevědí, kde na nich hlava stojí, propouštějíce je s vytrženými u kabátu rukávy a u šatů záhyby, podvedené, ošizené i co do ceny, hodnoty, míry a váhy koupeného u nich zboží. Král židé neměl rád, ale byly pro něj zdrojem příjmů. V roce 1551 židům rozkazali nosit na oblečení žluté kroužky z důvodu toho, že "v oblečení se neliší od křesťanů žádným znamením, ale škodlivým lichvářstvím tíží křesťany a dovolují si hodně zlých činů v posměch nad svatou vírou". Za vlády Maxmiliána židé žili dobře. Liberální král roku 1571 dokonce osobně navštívil pražské ghetto s císařovnou Marii a šlechtici. Vážení hosté pěšky přešli klikatými uličkami židovského města. Rabín pod nebesy žehnal krále, který v roce 1567 vydal listinu nevyhazet židy z Prahy a království. Ale od různých poplatků a daní jich neosvobodil. Maxmilián taky měl zvláštní přízeň k židům. Horší a trvalejší nesnáze židé měli tou dobou v tom, že přestal obchod jich do ciziny, a nepřestal-li chvílemi docela, že se aspoň velmi stížil, zdražil, že v něm bylo pro nepokojný čas a zlodějské a loupeživé vojáky neobyčejně veliké risiko co do zboží i co do hrdla. Náhradu jakous židé ovšem měli od týchž vojáků, kteří jim v obchodě zahraničném překáželi. Co kde voják na silnici, na vsi, v kostele kdekoli uloupil, ukradl, to přinesl židům do ghetta, do jich ulice, aby koupili. Po odchodu vojáků leckdy byly z toho křiky v městě židovském, záští a nenávist k židům obecně rostla, ale židé tomu obvykli.
Roku 1621 Albrecht Václav Evsebius z Valdštýna, nejvyšší nad lidem válečným jakožto na ten čas gubernátor království Českého, zapověděl pod ztrátou hrdla, aby žádný od vojáků bez vědomosti hejtmanů nekupoval nic. Chtěl tím předejíti krádeže vojenské. Nedlouho po zápovědi voják přinesl do židů damaškové nebo zlatohlavové koberce, jež ukradl v paláci Lichtenštejnském. Žid Josef Jekusela Thein koupil. Správce paláce vykradeného dal dle starodávného zvyku koberce v synagogách vyvolati. Thein je přinesl, vrátil. Tím by za obyčejných poměrů věc byla vyřízena. Ale Valdštýn chtěl znáti žida a trestati. Starší židé vyložili Valdštýnovi, že se kradená věc složí u školníka a odtud vydá, komu náleží, ale kupec že se nejmenuje, poněvadž by nikdo pak pro nebezpečenství nic nekoupil; ani když císaři Rudolfovi vrácena před léty kradená číše, nesháněl se nikdo po kupci. Valdštýn místo odpovědi kázal hned stavěti šibenici pro starší židy, kterýmž tedy nezbylo než Theina vydati. Vydali, ale zároveň utekli se s prosbou za něho k jesuitům. Však ti bezpochyby upřímně vyznali židům, že u věcech vojenského řádu Valdštýn na ně nic nedá, pravili, že onehdy dal popraviti vojáka, jenž příbuzen byl jesuitovi, a prosícím páterům prý volal: „Jděte do kostelů svých a modlete se, kdo prositi bude za toho vojáka, vedle něho popraven bude!" Zatím co se Thein chystal k smrti, starší židé vydali se na prošení u jiných mocných. Zajisté i Bassewi se přičinil. A tak podařilo se přesvědčiti Valdštýna, že „na smrti jednoho žida málo záleží" a že deset tisíc rýnských zlatých, „v kterouž summu se židé pražští uvolují, dobrá jest za žida náhrada". Než Valdštýn nepustil Theina hned, aniž vzal peníze, jen ledabyle kázal, aby žid byl s dvěma psy veden na popravu a na vltavském břehu židovském vedle katovny pod šibenicí aby seděl tak dlouho, až židé složí peníze. I složili je v minci prý zlaté; ale Valdštýn je s tou mincí vyhnal, prý at’ je mince stříbrná v deseti pytlících. Sbírali tedy celou noc mezi sebou v ghettě minci stříbrnou, kteráž byla tou dobou přičiněním konsorcia mincovního (Bassewi, Lichtenštejn a jiní) na zrně velmi hanebná. To zajisté Valdštýn věděl, vždyt‘ měl v tom mincovním společenstvě a šidbě svůj dobrý podíl, ale jemu šlo o ty pytlíky, o množství peněz spíš než o zrno. Když mu židé přinesli deset pytlíků, vyhnal je zas, že byly pytlíky přikryté. Prý křičel a klel: „Zlořečení židé! Proč to přikrýváte, snad aby lidé domnívali se o mně, že přijímám úplatky?" A teď teprv dal židům světlý rozkaz, aby na ramenou tu summu na staroměstský rathouz nesli z domu Smiřického přes most pražský, tak aby židů přečinění všem vůbec známo bylo; mušketýři musili kráčeti s židy, aby nesli zjevně; který by přikryl pytlík, měl býti bit hned na ulici. Když starší židé potupným průvodem na ramenou donesli peníze na radní dům, žid Thein propuštěn od šibenice. Valdštýn kázal tu summu složiti v deposit hořejší kanceláře městské, „aby byla k rozmnožení náboženství katolického a k věčné neumírající památce jména jeho i všeho rodu pánů z Valdštýna". Při té volnosti náboženské, které židé požívali, přece strachem je naplňovaly husté pokusy ze strany církevních úřadův a v starší době i pokusy králův a vlád, aby ten onen žid odveden byl od náboženství Mojžíšova. Církev vždy těm snahám přála, od ni pocházejí zákony, které konversi židů usnadňují, na příklad ten, že křtěný žid nesmí býti od svých lidí vyděděn; ona hrozí křtěnému židu, kdyby zase vrátil se k rodné víře, že bude trestán jako kacíř, tedy jí na tom záleželo, aby ho podržela mezi věřícími. Jen tu nepříjemnost pražským židům král ještě způsobil, když r. 1561 rozkázal, aby pod pokutou chodívali týdně jednou na jesuitská kázání do chrámu sv. Salvátora; také ob čas aby chlapce posílali k jesuitům. Židé poslechli krále, ale u jesuitů zacpávali si uši; chlapce posílali k páterům, ale doma staří vždy hned smazali, co jesuita namáhavě do duší chlapeckých napsal, takže neuvízlo nic. Prý jen tři židé přistoupili k náboženství římskému, katolickému. Ferdinand II. nedovedl v sobě přemoci, aby se také nepokusil o pokřestění pražských židů; r. 1630 jim poručil, aby týdně docházeli do kostela Panny Marie na louži a tam aby poslouchali kázání, nebreptali a nespali. Rozkaz marný, z něhož zbytečné vzešlo židům týrání náboženské. V dobu třicetileté vojny připadá zase jedna náboženská episoda do pražského ghetta. Přehorlivý opat benediktinů, Zdislav Berka z Dube, jsa bytem svým u sv. Mikuláše blízký soused židů, připadl na starou myšlenku dáti židy honiti na katolická kázání. Chodili židé, ale cpali si uši vatou a voskem. - Smrtí bláhového opata zašel pokus o převrácení pražských židů na jinou víru. Že křtěného žida lid křesťanský mezi sebe nepřijímal laskavě, toť známá věc. Dlouho byl v společnosti křesťanské takový člověk odstrkován a do smrti býval označován jakožto „křtěný žid". Poslední rána židům zasazená před jich osvobozením, připíná paměť svoji k jménu primátora Šimona Wolfa Frankla. Vzpomínáme, s jakou nádherou a slávou Frankl začal. Bohatý ten žid byl tak neopatrný, že bohatství, jindy vždy tak úzkostlivě pokrývané, ukázal všem městům Pražským i vyšším stavům tohoto království. Pozval si je na to do ghetta, když narodil se princ Josef (1741), napotomní židů osvoboditel. Křivolaké, nečisté ghetto snad nikdy tak nebylo ustrojeno sličně a nádherně; židé oblékli se v rozmanitá roucha k barevnému skvělému průvodu, najati jezdci, zjednána garda pěší, od deseti židovských řezníků nesen praporec těžkého hedvábí, nachový zlatem krumplovaný a nápisem připomínající, že Karel IV. židům prapor povolil před čtyřmi věky; hrály muziky, neseny varhany, při nichž sbor židovských pěvců přes tu chvíli, zastaviv se, pěl hymny, primátor Frankl v průvodě jel na voze knížecí nádhery šesti páry taženém - večer zářil ohňostroj, všecky kouty ghetta i temné jindy osvětleny svěcmi a lampami v radostném vzrušení zažehnutými, banket byl. To prý se všecko vysokým pánům v diváctvě velmi líbilo, divili se tomu bohatství, jež tu vyloženo na bílý den - to bylo r. 1741, a tři léta po tom, když Rusové z Prahy vytáhli, pražský lid chudý, droždí to velkoměstské, hladové a nepokojné, přišlo si pro to židovské bohatství s klacky a sekyrami - pak došel z Vídně rozkaz o vyhnání všech židů. Kterak Frankl, nádherný primátor židovský, měl žíti déle? Skoro ani ještě nenastoupila panování Marie, otec její Karel ještě nebyl pochován a válka už tu. Pruský král Fridrich způsobem i úmyslem nerytířským a brutálním vrhl se na dědictví české královny a obsáhl Slezsko. O to Slezsko byly tři vojny do r. 1763. V nich pruský král už tehdy pojal také chuť urvati severní kus království Českého. Byla to nebezpečná zlá doba loupežná vojny. Na počátku jejím Francouzi, spojenci Prusovi, obléhali Prahu. Židé z ghetta rozdělili se ve dvě tlupy. Jedna modlila se v synagogách: „Otče náš, králi náš!", druhá pracovala s křesťanskými obhájci na valech. Francouzi a Sasíci dostali se přes zdi do měst Pražských. Obsadili město. Židé „omdlévali strachem", ale vítězní nepřátelé jim neučinili příkoří. Jen jim zakázali nositi plášf a krejzl, čehož francouzští židé prý také nositi nesmějí. Ale kontribuci požádali od židů ohromnou. Druhou velikou kontribuci židé musili dáti, když korunován byl na krále českého bavorský kurfiršt proti Marii Terezii. Mimo ty kontribuce rozkazováno neustále, aby židé dávali vojákům jíst a píti, ukládány jim dodávky olova, plátna, mouky a jiných věcí k obraně i k stravě. Přes tu ochotu Francouzi justici provozovali nad židy v Praze krutou. Dle zprávy židovské nějaká francouzská paní zapomněla v krámě u židovky 10 zl. Peníze se našly a byly vráceny; ale židovka zatčena přec a rychlým soudem vojáckým odsouzena k smrti. Židé prosili za přímluvu u židů, z Met pocházejících a s vojskem francouzským přišlých, děti ženy odsouzené běžely plakat na hřbitov, ale málo plátno. Žena oběšena na Novém městě za francouzské stráže; kat mrtvolu pak vezl ghettem, Zlatou uličkou, Pinkasovou a zahrabal ji v domě, vše na potupu její a výstrahu souvěrcův. Po některém čase pak dovoleno, aby bratrstvo pohřebné pochovalo ženu poctivě na hřbitově. Po vypuzení Francouzů Praha prý jásala, a židé v ghettě modlili se veliké modlitby ranní, učinili slavnou pobožnost v synagoze Maiselově - požehnání s kantory všemi, pěvci, s hudbou na oslavu Marie Terezie, „aby Požehnaný způsobil, by všickni nepřátelé jí k nohám klesli". Netrval dlouho po odchodu Francouzů klid; již zase pracováno na hradbách pražských a na valech. Židé pomáhali, jakž jim poručeno, a zároveň postili se i modlili v nejstarší své synagoze, aby odvrácen byl nepřítel. Tak stojí v jich historii. Nepřítel byl Prus. Právě v den, kdy Prusům Praha se vzdala (17. září), lid vrhl se do židovské ulice. Staroměstský kovář, Jiří Pokorný, jenž prý měl proti primasu Franklovi osobní hněv, vedl ty lidi, toužící po židovském zlaté. Vypravovalo se, že patnáct tisíc dukátů pruský král od židů vzal v tu chvíli, kdy ku Praze přitrhl; pozorovali Pražané, že při prudké střelbě pruské ani jedna koule nevletěla do ghetta. Dobře si zapamatovali také potom lidé pražští a donesli, kam se slušelo, že židé kupovali v ghettě věci od pruských vojáků ze šlechtických domů pražských nakradené; proti tomu pak do očí bil rozkaz pruského generála po odchodu králově, aby totiž vráceno bylo židům, co jim vzato útokem 17. září. To všecko bylo židům připomenuto velmi bolestně, když Prusové byli nuceni Pražská města opustiti. Luza pražská se na jejich ghetto vrhla. V ghettu zoufalé křiky. Židé, vidouce pandury a ozbrojený lid, zavírali se v domech, utíkali na střechy, schody za sebou vytahujíce; noc přespali s ženami a dětmi na těch střechách v smrtelném strachu. Zatím celé půldne, noc a kus nazejtří - tedy po třicet plných hodin - bylo na tarmarce a v ghettě dům od domu, krám od krámu pleněno a kořist odvláčena. Nejeden žid, do jehož domu se násilně vedrali zuřiví loupežníci, pálen jest pod pažemi, aby vyznal, kde skryl poklady. Tušilitě správně, že židé, nejsouce nikdy bezpečni, odjakživa mají tajné příhrady v svých temných domech. Nebylo domu, aby v něm nebyl při hrozném tom loupení žid některý zraněn, několik jich bylo do smrti utlučeno. V synagogách, co v rychlosti uschováno, rozbito, strháno, thory pošlapány „jako se dupe hlína a bláto".
Zřetedlný důvod této smrtelné rány v dekretě uveden nebyl, císařovna pravila jen, že rozličné příčiny ji k tomu pohnuly. Příčinou byla zpráva, královně donesená, že židé drželi s pruským a bavorským nepřítelem. Vyhnanství židů z ghetta rychtář staroměstský oznámil ve všech devíti synagogách, napsáno bylo také na cedulích a věšeno v ulicích ghetta. Nastalo modlení každodenní v židovských chrámech, naříkání naplňovalo chrámy i domy. Ale také kletby se ozývaly; proklínáni nejmenovaní tři křesťané (z nichž dva kupci), muži, „pod nimiž se země chvěje", „zlí psi tři", kteří na všecky židy svým udáním přivedli takové neštěstí. Zřízena tedy kommisse k vyhnání židů z ghetta, kteráž konala přípravy. Hněv židů pražských, jak už to bývá, obrátil se také proti primátoru židovského města Franklovi, jakoby on byl vším vinen. Zdá se, že byl zabit nebo se zabil sám. Židé sic vyslali své jednatele do Vídně k tamním svým přátelům a přímluvčím, poslali jednatele své do do rozličných měst sousedních států a sháněli všude přímluvu ke královně Marii Terezii, aby byla obměkčena. Měla ta přímluva jen ten výsledek, že dána židům pražským lhůta do posledního února 1745, ale v patách za tou milostí došlo do Prahy ujištění rozhněvané královny, že vyhnání židů jest věc neodvolatelná, nezměnitelná, pouze to královna propouštěla, aby vyhnání stalo se způsobem mírným. Ale nešli židé daleko od hlavního města. Do toho vpadla krutá zima měsíce ledna. Usadili se ve vsích kolem Prahy; vesničané jim propůjčovali komory, stodoly a chlévy, do nichž se židovské rodiny hromadně stěhovaly. Tak se stalo, že v máji r. 1745 dekret vyšel, jímž královna dovolovala židům zůstati v Čechách jen zatím. Ten dekret byl lidu pražskému jako sůl do oka. Viděl v něm obrat židům příznivý. Na rozích v Praze četla se bezejmenná vybídnutí, aby lid vyhnal židy z Čech sám. Ale místodržící židům zřejmě přáli a nedali jim ublížiti. Místodržící vzkázali do Vídně, že bohatí židé tím vyhnáním chudnou, kdyby prý došlo k znovuzřízení osady židovské v Praze, bude ze samých chudých, kteří nebudou moci berní platiti; nechť prý se dovolí bohatším rodinám (300-400), které se neprovinily, aby se do ghetta vrátily. Domy v ghettě nebyly nikdy palácové, ale co ted nezvaní hosté v tichém, opuštěném, mrtvém městě tropili, byla spoušť a zkáza jako požár, jako zemětřesení. Však také došly magistrátu pražského zprávy, že jest strach, aby zpustošené, zanedbané domy v ghettě nespadly na hromadu. To zpustošení zjednalo židům návrat do ghetta. Tak skončilo se poslední židovské vyhnanství. Židům - a to byla teď hlavní věc — uloženo hned při návratu, aby ročně dávali stálé pravidelné daně. Roku 1753 již bylo v ghettě nad tisíc a sto rodin, v čemž zajisté zahrnuto hlav desetkrát větší počet. Židé zas obchodovali jako prve a při tom rostli přes všecka starodávní sociální a hospodářská obmezení. Ani valný požár r. 1754 neublížil jim příliš: postavili si potom v ghettě víc domů z kamene. Ještě na konci 19. století tato střední část Josefovskétřídy zachovávala charakter hlavní obchodní tepny ghetta. Tady se obchoduje všem a všude - na ulici, v kavárně, v restauracích, v kancelářích, v různých společnostech, ale hlavní zájem přitahoval velký nedělní bleší trh. Na Josefovské třídě do asanace také sídlily četné nevěstince a salony. Židovské město jest nejteplejším hnízdem prostituce, jejím pařeništěm. Nebyly sice také jiné části Prahy čistý prostituce, ale pokud se kde vyskytovala, počínala si ostýchavěji, skrytěji. V Páté čtvrti však vybujela v živnost zcela okázalou, v živnost, která jakoby vším právem náležela v tento okrsek. Kdekoli jinde byla jen jako mlčky trpěna, zde však byla téměř uzákoněna. Sem uchyluje se všechna svedená nevinnost, sem tíhnou ženštiny, které se štítí těžší práce služebné a jakékoli řádné práce vůbec. Sem zapadají hrdinky milostných románů s nedobrými konci, a nejen to: ovzduší Páté čtvrti samo vychovává prostitutky ze zdejší ženské mládeže. Na rohu Josefovské a Rabínské ulic (současných Široké a Maiselové) v domě čp. 95/96 byl jeden z nejelegantnějších a a nejnákladněji zařízených nevěstinců v Josefově i v celé Praze. Podle předpisů, jeho okna byla zaslepená, aby se odradit nevítané pohledy zvenčí. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|