Židovské město pražské
Josefovská třídaÚzká ulice končí na křižovatce s Josefovskou třídou, nyní Širokou ulici. Souběh ulic Josefovské, Úzké a Rabínské byl jednou z nejdůležitějších a nejrušnějších křižovatek Židovského Města. Žádná ze tří protínajících se ulic však nenavazovala plynule na další, ale byla částečně zahrazena vystupujícím nárožím příčné ulice. Takové řešení křižovatky, kde se komunikace v místě styku navíc i zužují, odpovídá zvyklostem středověkého způsobu výstavby měst. Úzké vstupy do ulic bylo možné v případě nebezpečí rychle uzavřít, a snáze tak čelit přímému útoku.Od této křižovatky začínala se východní část Josefovské třídy, která končila na příští křižovatce s Dušní a Vězeňskou ulicemi. Josefovská třída byla jednou z nejstarších a nejvýznamnějších ulic Židovského Města. Ve středověku ji říkali jen V Židech, nebo Židovská ulice. Židovské město na počest císaře Josefa II. bylo přejmenováno na Josefov a jeho hlavní ulice v roce 1870 v Josefovskou. Nejvýznamnější úsek Josefovské třídy byl mezi Rabínskou a Cikánovou ulicí. Zde značně se rozšiřující část ulice vytvářela podélné náměstí , kterému říkali platea Judaeorum. Náměstí bylo obchodním a společenským centrem Židovského Města. V několika domech z počátku XVI. století pracovali židovské impressoři - knihtiskáři, kteří v Praze založili centrum židovského knihtisku, nejstarší v Evropě. V domě č. 97 žil Mordechaj Maisel, primas Židovského města v jeho slavnejší období za vlády Rudolfa II. Uprostřed, v patrovém domku čp. 90 na nároží Maiselovy ulice, bydlel na sklonku svého života slovutný rabi Löw (1512/1520/1525/1526 - 1609). Zde ho prý navštívil v doprovodu astronoma Tychona Brahe samotný císař Rudolf II., kterému rabi dle pověsti vyvolal za pomoci temné komory obraz královských síní Pražského hradu. Na památku této události dal údajně rabi Löw vytesat na svůj dům také císařského lva. Však tento znak byl až na vedlejším domě čp. 91, na jehož průčelí se dostal nejspíše omylem při jeho klasicistní přestavbě. Kde se nacházel celých více než 200 let předtím, není známo.
Když Jehuda Löw dorostl, odešel na studia do Prahy, kde poznal dívku jménem Perl, dceru bohatého pražského žida Samuela Šmelke. Jeho manželka se jmenovala Perl a bydleli v ghettu v Pinkasové ulici (nyní Široké) v domě č. 36. Mladý Jehuda se s ní zasnoubil, nemohl si však ještě dovolit sňatek, a tak odešel dále studovat na věhlasnou talmudickou školu do polské Lublaně. Mezitím však otce jeho nastávající opustilo štěstí, v obchodě zkrachoval a celá rodina upadla do bídy. Löwovi poslal dopis, ve kterém ho zprostil snubního závazku. Oznámil mu, že pro svou dceru nemá žádné věno, takže mu nemůže bránit, když si najde jinou, bohatší ženu. Löwova odpověď však byla jednoznačná. Chudoba mu není na překážku, a jakmile si s pomocí Boží nějaké peníze našetří, vrátí se do Prahy a s Perl se ožení. Čas běžel a Perl si zařídila v pražském Židovském městě malý krámek s potravinami. Jednou kolem projížděla na koních skupina vojáků a tu si jejich důstojník mečem napíchl jeden bochník chleba a bez zaplacení odjížděl. Perl se k němu vrhla a s pláčem prosila o peníze, které potřebuje, aby mohla uživit celou rodinu. Důstojník odvětil, že peníze nemá, ale pak se zamyslel a jako náhradu za peníze jí podal sedlo z koně. Až teprve doma Perl s překvapením zjistila, že v sedle je velké množství zlatých dukátů. A tu poznali, že důstojník nebyl nikdo jiný než prorok Eliáš, kterého vyslal Bůh, aby je zbavil chudoby. Teď už nic nebránilo tomu, aby se Jehuda Löw mohl vrátit do Prahy. S Perl se oženil, založil si rodinu a brzy se stal rabínem pražské židovské obce. Kabbalistickou filosofii ovládal dokonale a věřil, že magické operace, konané pomocí Božího jména, skutečně existují, jsou přípustné a zcela přirozené, poněvadž nenarušují pořádek světa. Po ukončení studií, ve svých třiceti dvou letech se Löw s osmadvacetiletou Perl oženil a měli spolu jednoho syna Šarifa a šest dcer. Rabbi Löw stal rabínem židovské obci.
O prvním setkání rabi Löwa s Rudolfem II - V té době mělo dojít z panovníkova rozhodnutí k vypovězení Židů z Prahy. Rabi Löw poté, co mu byla odepřena audience, zastavil zázračným způsobem císařův kočár na Karlově mostě i požádal ho o milost pro své souvěrce. Teprve když mu císař vyhověl, mohl se kočár dát opět do pohybu. Později byl rabi Löw na Pražský hrad pozván samotným panovníkem a ten ho prý navštívil i v jeho domě v Židovském Městě. Ze setkání těchto dvou výjimečných osobností pak čerpalo mnoho legend a pověstí. Rabího skrovný příbytek jednou císař Rudolf II. navštívil se svým dvorním astrologem Tycho de Brahem. Pry přičaroval rabi v temném pokoji židovského ghetta celý Pražský hrad. Císař se tomu velice podivoval a zahrnul mága zlatem a obdivem. Pravděpodobně na památku této události rabín přikázal vytesat na svém domě obraz lva. Jeho rohový dům byl vyzdoben holandskym arkýřem. V místnosti s okny na ulici, ještě v roce 1897 před sborenim byli zabudovane do zdi skříně, kde vysoký rabín uchovaval své vědecke knihy. V té době se ale začala v Praze zvedat vlna nenávisti proti židům. Rabbi Löw nabídl pražskému kardinálovi, aby se uspořádala disputace - učená polemika mezi duchovními. Největší polemika se vedla kolem otázek, zda židé potřebují při oslavách Pesahu křesťanskou krev a zda jsou Židé odpovědni za ukřižování Ježíše Krista. Rabbi Löw však přesvědčivě dokázal, že podle Talmudu je požíváni jakékoliv krve, i zvířecí, všem židům naopak přísně zakázáno. K otázce viny Židů na smrti Ježíše Krista prohlásil, že Kristus zemřel na kříži, aby vykoupil lidstvo. Muselo to být rukama jeho bratří Židů, protože Bůh tak chtěl. Křesťané by měli židům naopak děkovat, protože jak by mohlo křesťanství se svým základním učením vzniknout, kdyby jeho zakladatel nebyl mučedník? Fanatický duchovní Tadeáš však dál kul své pikle. Tadeáš nasadil všechny páky ve snaze úspěšně připravit krvavou obžalobu proti pražským židům. Rabbi Löw se to včas dozvěděl a učinil ve snu dotaz „nahoru", jaké má použít prostředky v boji proti tomuto zlému nepříteli. Obdržel následující abecedně uspořádanou odpověď: Stvoř golema z hlíny. Takto zní nejstarší písemný záznam a současně první literární dílo o pražském Golemovi. Z tohoto pramene vznikla ta klasická tzv. pražská verze, která přetrvala prakticky beze změny až do počátku tohoto století: Golem velkého rabbi Löwa.
Vůbec mnohé činil tento zvláštní muž, co nikdo jiný nemohl vykonat; Ale co největšího on udělal, co ho tak velmi proslulým učinilo, bylo to, že on stvořil v lidské podobě sochu z hlíny, která se jeho službám podrobila. Slovo, jak se božská bytost jmenovala, to napsal na pergamen a vložil tento přímo v mozek soše pod její čelo. Tak jak tam bylo vloženo to svaté jméno, bylo sto učinit ho lidským tvorem, jemuž chyběla řeč, byl zcela oddán svému tvůrci, dokud vždy nepřisel šabes. Když se blížila hodina šabesu, vyjmul mu slovo z úst a dal tak v mžiku syna zemé zemi opět zpět. Bůh tomu chtěl, že o Šábesu každý tvor je volný a svobodný, i samému Golemovi, jak byl zván, tomuto kolosu bylo dopřáno, aby dle jeho vůle mohl činit volně vše dle své chuti. Tak jednou, když začal pozdrav Šábesu znít, měl ještě Golem v tu hodinu Jméno ve svých ústech, tehdy byl dohnán svou podstatou ke zlu, že se všichni před ním skryli a rychle spěchali do modlitebny vše oznámit rabbimu. Divotvorce ihned poručil ustat ve zpěvu. Naštěstí ještě nezačala zcela noc, ještě měl rabbi tu moc zastavit netvora v jeho vše zničující zlobě, ale protože se rabbimu přihodilo, že opomněl tu hodinu a vše se v nebezpečí chvělo, nikdy už neoživil tuto hlínu. Takto nám to pověst praví, že v synagoze v Praze, kde jsou svaté zbytky všeho druhu je ve skladišti uschována a ještě dnes k vidění Golema hliněná postava. Od té doby také prý v Praze přiálo ve zvyk, že se vždy zpívá dvakrát píseň, kterou se začíná Šábes. Golem ve dnu vykonával práce, a v noci strážil ghetto. V té době pražský řezník jménem Havlíček se u židovského primasa Mordechaje Maisla půjčil pět tisíc zlatých, ale brzy začal přemýšlet, jak to udělat tak, aby jejich nevracet. Právě se blížílo Velikonoce, a je mu napadlo přinést do Maiselova domu v Židovském městě mrtvolu křesťanské ho dítěte, aby Maisel byl obviněn z vraždy a zatčen. Proto vyhrabal na hřbitově nedávno pohřbené dítě, odvezl ho na jatka, kde pořezal nožem, aby vypadalo jako rituální vražda. Pak schovala tělo do zabitého vykuchaného prase, dal na vůz a odjel do Židovského města. Ale Golem pečlivě udržoval ghetto. Když spatřil podezřelý vuz, rychle zamířil k nej, důkladně vyšetřil a zjistil uvnitř jatečně upraveného těla prasete tělo dítěte. Pak se řemeny přivázal samého Havlíčka k prase a poslal vuz zpět do centra Prahy. Vuz bez kočího, přirozeně přitahuje pozornost, Havlíček přivázáný k prasete s mrtvolou dítě uvnitř, byl objeven a brzy se přiznal ve svých skutcích. V roce 1583 se začala nad osudem pražských židů opět stahovat mračna. Během velikonočních svátků utekla z ghetta mladá židovská dívka Dina, dcera ranhojiče Maridi, s úmyslem zřeknout se židovské víry a přijmout víru křesťanskou. Útulek jí poskytl duchovní Tadeáš, velký nepřítel židů, který takovéto případy jenom vítal. Současně v té době z ghetta zmizela křesťanská dívka, do té doby sloužící u jednoho žida. Kam se poděla, nikdo nevěděl. Tadeáš toho využil a začal rozšiřovat zprávu, že ji zabili židé. Dina, aby se Tadeášovi zavděčila, slíbila, že bude proti židům falešně svědčit. Při výslechu u samotného kardinála bezostysne tvrdila, že na vlastní uši slyšela, jak se rabínův sluha Abraham Chájim domlouvá s Golemem, že služku zabijou, aby měli židé krev do velikonočních chlebů. Když se to dozvěděl rabbi Löw, ihned věděl, že je zle. Rychle oblékl Golema do šatů venkovského chasníka a vyslal ho, aby ztracenou služku hledal po celé Praze, a když ji nenajde, tak i na venkově. Do šatů Golema naopak převlékl žebravého tuláka a skutečně, Golem byl brzy obviněn z vraždy, přišla policie a nepravého Golema odvedli. Golem mezi tím nelenil, hledal a hledal, až služku objevil v jedné zapadlé vesničce daleko za Prahou, kde žili její rodiče. Téměř na poslední chvíli ji přivedl do soudní síně a tak zabránil křivdě. Dina byla odsouzena za falešné svědectví k šesti letům vyhnanství a do ghetta se opět vrátil klid. V malém patrovém domě čp. 90 v Josefovské třídě rabín Löw žil v posledních letech svého života. Tou dobou mu bylo už bezmála sto let, vlasy i vousy měl bílé jako sníh, ale jeho záda byla stále rovná a hlavu nosil vzpřímeně. Do Prahy znovu vtrhl mor a hubil děti i starce, muže i ženy. Rabín znovu hloubal nad moudrými knihami, znovu vysedával dlouho do noci ve své pracovně a znovu se snažil najít příčinu. Vydal se v nočním čase na Židovský hřbitov. A bylo tenkrát tolik mrtvých, že je pochovávali i v noci, hřbitovní vrata zůstávala dokořán téměř do rozednění, a pláč pozůstalých zazníval od starých stromů a náhrobků celou noc. Rabín už spatřil světlo pochodní a slyšel nářek těch, kteří doprovázeli své nejbližší. Potkával sousedy, muže a ženy, jež pamatoval ještě jako malé děti, a jiné, kterým žehnal v jejich svatební den; a potkával shrbené starce, jež znal jako batolata, a šedovlasé vdovy, které si kdysi jako malá děvčátka hrávaly pod jeho okny. Jak se tak obíral vzpomínkami, spatřil znenadání ve vratech hřbitova zahalenou postavu. Přistoupil blíž, aby jí pohlédl do tváře, a v tu chvíli se poodhrnula rouška na obličeji neznámé a rabín si uvědomil, že se dívá do tváře Smrti. Oči jí planuly jako v horečce, a pod tenkou kůží se jí rýsovaly vystouplé lícní kosti. Mlčky se na sebe dívali, potom Smrt pomalu vztáhla ruku s listem papíru a přidržela jej starci před očima. Rabín pohlédl na drobné písmo, jímž byl papír pokryt odshora až dolů, a viděl, že je to seznam jmen; podíval se ještě blíž a hned na prvním místě si přečetl své jméno. Polekal se, rychle vytrhl Smrti seznam z ruky a roztrhal ho na malé kousky. Smrt si smutně povzdechla, dívala se, jak bílé útržky papíru krouží v korunách stromů a jak je větrný vír žene přes náhrobky i čerstvě vykopané hroby, potom se obrátila k rabínovi a řekla tiše: „Tentokrát jsi mi unikl, ale pamatuj si dobře, že na tebe nezapomenu. “ Rabín se otočil a beze slova se vrátil domů, ulehl na lůžko, ale do rána oka nezamhouřil; díval se do tmy a přemýšlel o tom, co se stalo. Nazítří morová rána ustala, jako by se anděl smrti zázrakem vzdálil ze starých ulic. Vrata na hřbitov se zase zavřela, mor opustil městské hradby a valil se zemí dál a dál jako povodeň, která bere všechno, co se jí postaví do cesty. Rabín Löw na noční setkání nezapomněl; věděl, že Smrt na něj bude od této chvíle číhat na každém kroku a že použije každé lsti, aby se ho zmocnila. Znovu se zabořil do svých knih, a protože znal zákony mechaniky i jiných věd, sestrojil si maličký strojek, který nosil neustále při sobě; a kdykoli se Smrt přiblížila, ve strojku to tiše zacinkalo jako ve starých hracích hodinách. Smrt na sebe brala nejrůznější podoby a snažila se rozmanitými druhy lstí dostat se k rabínovi. Jednou se k němu přiblížila v podobě trhovkyně, jindy na sebe vzala podobu rybáře, který nabízel starému rabínovi sváteční rybu; a také podobu letící holubice, nebo podobu tuláka, který prosil u jeho dveří, podobu mladého muže, který se chtěl stát rabínovým žákem, i podobu šlechtice, který přijel před rabínův dům v nádherném kočáře, aby se poklonil starcově moudrosti. Avšak rabín měl maličký strojek neustále při sobě, a jakmile se smrt ocitla poblíž, ozvalo se jemné zacinkání a rabín se rychle vzdálil. Tak míjely týdny i měsíce, měsíce se proměnily v roky. Nadešel den rabínových narozenin a v nízkém domku nedaleko synagógy se sešli všichni jeho žáci, přátelé i příbuzní, aby vzdali starci svou úctu a vděčnost. Dojatý rabín zapomněl svůj maličký přístroj na stole pracovny a s úsměvem vkročil mezi hosty, aby je přivítal a vyslechl jejich blahopřání. Když se všichni vystřídali se slovy díků, přistoupila k rabínovi jeho nejmladší vnučka a podala mu čerstvou růži. Rabín se sklonil, pohladil dítě po vlasech, přivřel oči a dlouze přivoněl k růži. V tom okamžiku se zachvěl, růže mu vypadla z ruky, rabín se pomalu sesunul k zemi a zemřel. Ve vedlejší místnosti na rabínově stole zatím marně zvonil tenounkým stříbrným hláskem kouzelný strojek. Zvonil dlouho, až potom náhle ztichl, jako by v něm prasklo natažené pero, a už se neozval. A tak si nikdo nevšiml, že se na okvětním plátku růže leskne maličká krůpěj rosy, do které se ukryla Smrt. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|