Židovské město pražské
Uzká uliceAčkoliv tato ulice byla opravdu úzká, přece byla jedna z nejrušnějších na celém ghettu a rušnou obchodní tepnou. Na konci 19. století, kdy Josefov se stal čtvrti chudých lidí, na ní se soustředilo malé obchodování starými věcmi v mnoha prodejnách vetešníků. Někteří umělci nacházeli zde scény pro své žánrové obrazy ze života židovské čtvrti.
O dům dál objal vás těžký puch veteše oděvní, namačkané a plesnivějící v krámcích polopodzemních, z níž čpěl starý, zaschlý pot a nerozeznatelné zápachy jiné, dle zaměstnání i čistoty bývalých majetníků. Svrbělo vás na celém těle při pouhém pohledu na tyto zásobárny šat-stva, přichystaného pro nejchudší, a bylo třeba zvláštní otužilosti nervů, abyste se ho byli dotkli. A přec ho ubývalo a jiného, „čerstvého" zas přibývalo. V jiných děrách tajily se sklady přerozmanité obuvi, zkornatělé a neforemné, páry sestavené z lichých bot a střevíců, škrpály nevídaných tvarů, i pouhé holeně. V tyto přízemní i podzemní skrýše zapadlo vše, co na svých obchůzkách Prahou ukořistili podomní Židé, jejichž postavy z pražských nádvoří dávno vymizely, již jen starším obyvatelům povědomí „handrlata" s pytlem přes rameno, se svým táhlým, jako žalostně vyznívajícím voláním: „Handrlevú!" At‘ jste jim nabídli cokoli ke koupi, nic nezamítli, vše sem zavlekli, a v „Židech" kupilo se zboží, jehož byste jinde marně byli hledali. Však i lepší kupci časem zavítali v nevlídné ty uličky, hlavně sběratelé. Bývalo to v neděli, kdy někteří vetešníci vykládali zboží své přímo na ulici, na přenosných „krámcích", utvořených z rozbitých stolů a lavic. Koupili jste zde mnohou knihu z minulých století, po níž marně byste byli pátrali u antikvářů, mnohou starou mapu Čech a rytinu, vytrženou z celého díla, jež kdovíkde propadlo zkáze, mnohou listinu pergamenovou a mnohou minci do sbírky numismatické. Ale nesměli jste říci přímo, co hledáte, neboť pak věc, byla-li „na skladě", vyskočila hned na cenu desítinásobnou. Kdo hledal knihu, ptal se nejprve po mincích, a naopak. Jen jako maně mohli jste sáhnouti po předměte, po němž jste dychtili a kterýž se vám tu náhodou naskytl. Jinak ve vás oko prodavačovo vyčenichalo amatéra, a smlouvání nemělo konce. Jak často věc, vyceněná na pětku, prodána byla po dlouhém tahání konečně za zlatku. Jisté za ni vetešník zaplatil dvacet nováků, ač nekoupil-li za tu cenu celý rodinný archiv, práchnivějící před tím kdesi za komínem na půdě. Nebyly tak příliš vzácný případy, že neopatrní dědicové prodali ve spoustě starého papíru za několik šestáků i státní obligaci, los, akcii s kupony. Do „Židů" zanášela chudina poslední kabát, sukni, peřinu, poslední kus nábytku, když dolehla bída největší. A ze Židů zas jiní chudáci se opatřovali všemi nutnými svrchky, neboť tam bylo lze nejladněji nakoupiti. V Židech taky byly „zastavárny" nekoncessované, jejichž majetníci půjčovali na svrchky nejchatrnější i na zástavy nekalého původu, s nimiž by se nebyl směl odvážiti přes práh zastavárny veřejné. Ale za jaké úroky!“ Na zdejší zvyky většinu zboží vykladali přímo na ulici, pokud umožňovalo počasí. Do r. 1870 Úzká ulice zvala se Zlatou. A to dle starší pověsti plným právem. Před mnohými sty lety unesl prý vodní král krásnou dceru rabi Kalmana, černookou Haninu, a zavedl ji do svého přestkvoucího paláce ve vlnách Vltaviných. Po osmnácti měsících bylo třeba mladé paní rady zkušené ženy. I vyšel manžel její z vod a proměněn v noci zazvonil na zvonku paní Šifrové v této ulici. Rychle spěchala tato vším potřebným opatřena na pomoc, nic netušíc a domnívajíc, že pro svoji obratnost volána jest i z Malé Strany, vstoupila s neznámým kavalírem do loďky, která se uprostřed řeky náhle potopila, a v okamžiku oba stanuli v zářivé síni vodního paláce. Vedena k mladé paní, poznala babička Šifrová ihned v ní dceru rabínovu, náhodou též svojí příbuznou. Po šťastném porodu poradila jí tato, aby, až manžel její bude ji za odměnu nabízeti zlato a drahokamy, nic nepřijala, ale jen vyžádala si trochu uhlí v jedné síni nakupeného. Když se tak stalo, vyvedena nad vodu, spěchala Šifrová domů, nesouc v zástěře uhlí, kterého v rozčilení v této ulici, kde bydlela, něco rozsypala. Doma unavena ulehla a rychle usnula. Jaké bylo její podivení ráno, když na podlaze svého skromného pokojíčka spatřila zlatý písek, v zástěře hrudy zlata a zaslechla z ulice jásot, hluk lidí sbírajících zlatá zrnka a do krve mezi sebou o ně bojujících. Od toho počali zde říkati „Zlatá ulice". Prosaické 19. století zaměnilo název tento za nezcela případný „Úzká ulice". A možná, že jméno bylo spojeno s domem "U Zlaté tváře" na nároží s Kaprové ulice? Na charakteristickém nárožním patníku byla vytesána sluneční tvář s paprsky, nejspíše znamení domu U Zlaté tváře. Avšak je pravděpodobné, ulice tak začali říkat z důvodu velkého počtu zlatnických dílen a krámů. V 19. století, kdy čtvrť stala chudou, a obchůdky se začaly zavírat, ulice se stala jen Úzký. Panování Rudolfa II (1575-1611) bylo pro Židovské město dobou rozkvětu, relativního klidu a rozšíření území. Židé kupovali pozemky a domy k jihu mezi ulicemi Úzké a Maiselové. Zde mezi domy byl nezastavený pozemek, na kterém se Maisel dostal povolení od císaře budovat svou soukromou synagogu, která se postupem času stala duchovním centrem nového okresu jižně od Židovské (později Josefovské) třídy.
V šestnáctém století žil v ghettu bohatý a vážený primas rabbi Jizchak. Představený pražských Židů navštívil jednoho dne své řátele daleko za Prahou a vracel se domů až pozdě večer. Cesta vedla lesem a pod vysokými stromy byla taková tma, že kočí musel sestoupit z kozlíku a kráčel před koňmi s uzdou v ruce, aby vůz nesjel do příkopu. Po nějaké chvíli se ukázalo v houštinách světlo, primas přikázal zastavit a zamířil do lesa, aby se přesvědčil, kdo tak pozdě zůstal v lese, a možná, že se chtěl i zeptat na lepší cestu. Přišel na okraj malé mýtinky a uviděl, že záře vychází z veliké hromady zlata a stříbra. Zatajil dech, přistoupil blíž k pokladu a teprve v tu chvíli spatřil dva skřítky, kteří nabírali peníze do měšců a odnášeli je do lesní houštiny. Rabbi pozdravil a zeptal se, komu patří to veliké bohatství. Skřítkové se však nedali vyrušovat, pracovali pilně dál, až jeden z nich obrátil hlavu a odsekl: „Nedělej si starosti, pro tebe není." Primas se nechtěl nechat odbýt a zdvořile opakoval otázku. Teprve potom se skřítek zastavil, položil měšec do trávy a řekl zamračeně: „Komu by ty peníze patřily? Jednomu člověku z Židovského města, ale ty to nejsi." Rabbi nemohl odpoutat zrak od toho bohatství a naléhal dál: „Pověz mi aspoň, kdy ty peníze dostane?" Skřítek zvedl měšec, zašklebil se a řekl: „Až se tvá dcera vdá, dřív to nebude.“ Potom se rozběhl do lesa a už si rabbiho nevšímal. „Mohu si vzít aspoň několik zlaťáků?" zeptal se znovu rabbi. „Jen tři, nic víc nechci. Tři na památku, a pak zase půjdu po svých." „Vzít si je nemůžeš," řekl skřítek neochotně, „protože by nám chyběly. Ale když po nich tolik toužíš, můžeš si je vyměnit. Tři si vezmi, a tři nám tady necháš, jinak to nejde." Rabbi dal skřítkovi tři zlaťáky, zdvihl z hromady tři peníze a v tom okamžiku všechno zmizelo: zmizeli skřítci, zmizela hromada peněz, a tma byla ještě hustší než dřív. Primas se vrátil k vozu, řekl vozkovi, že v lese pálí uhlíři dřevěné uhlí, a znovu nasedl do vozu.
Zabalil zlaťák do hadříku, vyhodil ho z okna a čekal. Ulicí přešlo mnoho lidí, avšak nikdo si hadříku ani nevšiml. Pomalu se blížil večer, primas už chtěl hadřík se zlaťákem přinést zpátky, když tu se náhle objevil v ulici umouněný a otrhaný chlapec, běžel přímo pod primasovo okno, sebral hadřík i se zlaťákem a zmizel za nejbližším rohem, jako by mu za patami hořelo. Primas se nemohl vynadivit. Tenhle otrhánek že má být největším boháčem z celého města? Jakým řízením osudu by to mohl dokázat? Mrzutě se odstrojil a celou noc se převaloval na lůžku. Ráno vstal ještě za svítání, zabalil do hadříku další zlaťák, znovu jej vyhodil oknem a čekal. Ulicí proudily zástupy lidí, někteří šli vesele a rozhlíželi se na všechny strany, jiní se sotva vlekli pod břemenem starostí, hlavu měli sklopenou, ale o hadřík se zlaťákem ani okem nezavadili. Začínalo se už stmívat, když se na rohu ulice znovu vynořil chlapec z včerejšího večera, běžel k primasovu domu, sebral zlaťák a zmizel stejně rychle, jako se objevil. Třetího dne vyhodil primas z okna třetí zlaťák, a opět bylo všechno tak, jako po oba předešlé dny. To už byl rabbi pohněván, rozmrzele přecházel po jizbě a se závistí myslil na otrhaného chudáka, kterého čeká takové bohatství. Za jaké zásluhy? Zlobil se v duchu na osud, který tak zaslepeně rozděluje svou přízeň, ale pak ho napadlo, že by si mohl chlapce k sobě připoutat, a snad by si pak alespoň část toho velikého majetku našla cestu do jeho pokladnice. Zavolal obecního sluhu a poručil mu| aby veřejně ohlásil, že představený Židovského města rabbi Jizchak ztratil tři zlaťáky; kdokoli je nalezne, ať je neprodleně odevzdá pravému majiteli. Sluha ještě ani neobešel všechny ulice, a už kdosi nesměle klepal primasovi na dveře. Rabbi otevřel a spatřil chlapce. „Pane," řekl malý návštěvník zkroušeně, „ty zlaťáky jsem našel já. Byl bych je hned vrátil, ale nevěděl jsem, že patří vám. Tři noci se mi zdálo, že před vaším domem najdu hadřík se zlaťákem; byl to tak živý sen, že jsem se běžel na to místo podívat, a hadřík se zlaťákem tam opravdu byl. Nehněvejte se na mne, že vracím jen dva, ten třetí jsem dal matce. Má malý krámek a potřebovala peníze, ale jakmile něco prodá, přinesu vám zpátky i poslední zlaťák." To už byl primas skálopevně přesvědčen, že opravdu našel budoucího majitele pokladu. Mávl blahosklonně rukou a přátelsky se na chlapce usmál: „Jen si je nech, ze tří zlaťáků nezbohatnu ani nezchudnu. Líbí se mi, že jsi tak poctivý. Pověz mi něco o svých rodičích!" Chlapec vyprávěl, že žije ve veliké chudobě, protože otec je starý a skoro slepý, takže matka musí živit celou rodinu. Krámek má maličký, někdy tam za celý den nezabloudí ani jediný kupec, a tak je doma víc hladu než dostatku. Primas ještě chvíli poslouchal, potom se s chlapcem rozloučil a ještě toho dne se vyptával mnoha lidí po celém ghettu na chlapcovu rodinu. Zjistil, že se chlapec jmenuje Mordechaja zeje synem poloslepého Šaloma Maisela; a na všech stranách slyšel chválu, zeje to rodina počestná a poctivá. Vydal se k Mordechajovým rodičům, pověděl jim, že se mu chlapec zalíbil pro svou bystrost a poctivost, a navrhl, že se o chlapce postará jako o vlastního syna: dá mu oděv i jídlo, poskytne mu vzdělání a ještě mu ukáže svět. Poloslepý stařec se však jen usmíval. „Nač by mu to bylo?" zeptal se zdvořile. „Můj otec byl nosič, také jeho otec byl nosič, a můj syn se bude živit stejně. Měl jsem osm synů a ten jediný mi zbyl. Proč bych se s ním měl loučit? Nač by mu bylo vzdělání, k čemu cizí kraje a města?" „Kde je psáno," namítl primas, „že nosičův syn musí být zase nosič? Nebyl by to hřích, kdyby chlapec tak chytrý nechal ležet své nadání ladem? Copak opravdu nechceš, aby se měl lip než ty? Připadá mi bystrý a poctivý; jestliže ke svému nadání připojí i píli, čeká ho šťastná budoucnost. Možná, že mu dám i svou dceru za ženu." Stařec už byl zvíklán, nějakou dobu se ještě bránil, ale nechtěl překážet svému synovi v štěstí, a tak nakonec přece jen svolil. Od toho dne vyrůstal Mordechaj v primasově rodině. Dobře se učil, měl dobré srdce a každého si naklonil svým přímým a vlídným jednáním. A protože vyrůstal celá léta vedle primasovy dcerky, sblížil se s ní nejdříve dětským přátelstvím a potom i láskou, až si ji nakonec vzal za ženu. Primas už se nemohl dočkat, až se pod jeho střechou objeví poklad, a proto jednoho večera krátce po svatbě navrhl mladému zeťovi, aby se s ním trochu projel po pražském okolí. Dojeli k lesní mýtině, procházeli se křížem krážem houštinami, vraceli se na mýtinu znovu a znovu, ale poklad se neobjevoval, a také po skřítcích nebylo ani památky. Zeť se vyptával, proč se pozdě v noci zdržují na tak odlehlém místě, ale primas už měl odpověď dávno přichystanou a řekl mu, že ve snu viděl v těchto místech veliký poklad. Ráno se vrátili utrmáceni, zeť s radostí, zeje zase u své mladé ženy, tchán rozmrzele, protože se předpověď nevyplnila. Oba se pak vydali do lesa ještě dvakrát, s lopatami a rýči, překopali celou mýtinku, ale objevili jen suché kořeny stromů a kamení. Čas ubíhal a primas začínal věřit, že všechno bylo jen mámení smyslů, anebo podvod samotného ďábla. Zatrpkl, mračil se, a jeho zlost se brzo obrátila proti zeťovi. „Já hlupák”- vyčítal si na každém kroku, „mohl jsem pro svou dceru vybírat mezi největšími boháči, mohl jsem jí najít muže bohaté i učené, ale vdal jsem ji za otrhaného chudáka!” Mračil se, na zetě už skoro ani nepromluvil, brzy ho začal nenávidět a dával mu svou zášť najevo při každé příležitosti. Došlo to tak daleko, že Mordechaj už nemohl snášet nespravedlivé příkoří a jednoho dne se odstěhoval i se svou ženou z primasova domu. Oba mladí manželé žili klidně a spokojeně, Mordechaj si zanedlouho získal pověst poctivého a zdatného člověka, a také v obchodě mu přálo štěstí. Roky pomalu plynuly. Jednoho dne krátce přede žněmi vstoupil do Mardochajova krámku venkovan a chtěl nakoupit kosy a srpy. Mordechaj mu ukázal ty nejlepší, avšak venkovan jen rozpačitě přešlapoval a nakonec se přiznal, že nemá peníze; mohl by však pro začátek zaplatit starou kovanou truhlou, která se u něho povaluje v komoře a je tak zrezivělá, že se nedá ani otevřít. Nepřijde-li krupobití, bude toho roku dobrá úroda a tak Mordechajo své peníze nemůže přijít. Mordechaj souhlasil a venkovan si šťastně odnesl kosy i srpy. Za několik dní zastavil před krámkem vůz a venkovan s kočím složili těžkou truhlu. Měla staré vzácné kování a byla tak těžká, že ji oba sotva vlekli. Mordechaj poděkoval, rozloučil se, a ještě toho večera si truhlu s vzácným kováním prohlédl. Zamyšleně sáhl na zámek, ten se pod dotykem jeho ruky otevřel, víko odskočilo a před očima mladého muže se objevila veliká hromada zlatých a stříbrných peněz. Mordechaj užasl, ale potom truhlu rychle zavřel a čekal, až se venkovan znovu objeví, neboť mu chtěl peníze vrátit. S polí však už bylo dávno sklizeno, začalo foukat se strnišť, a venkovan se stále neobjevoval. Mordechaj se poptával po okolí, pátral i po hospodách, v kterých se zastavovali lidé z venkova při svých návštěvách v Praze, ale nikdo sedláčka neznal. Mordechajova žena se svěřila s tajemstvím těžké truhly své matce, a tak se všechno brzy dozvěděl i primas. Přispěchal za svým zetěm a vysvětlil mu, že může truhlu i její obsah považovat s čistým svědomím za svůj majetek, a když se zeť zdráhal uvěřit, vypověděl rabbi podle pravdy všechno, co kdysi zažil. Po dlouhém naléhání a přemlouvání se mu podařilo mladého Mordechaje Meisla přece jen přesvědčit, že mu to bohatství skutečně spadlo do klína, a že mu po pravu patří. Mordechaj byl teď boháč, ale nezpyšněl. Nedaleko židovské radnice dal postavit krásnou novou synagógu, které se dodnes říká Maiselova, a pak ještě jednu, jež se jmenuje Klausova; zřídil lázeň pro ženy, chudobinec, sirotčinec i špitál, dal vydláždit blátivé uličky ghetta a dokonce prý obstaral i věno mnoha chudým nevěstám. Maisel znal ten šíp, jímž prostřelí se i železné dvéře, znal klíč k srdcím všelijakých pánů vyšších i nižších a nejnižších, kteří při dvoře melancholického krále Rudolfa slovo měli, a ten klíč i šíp byl zlatý. Maisel obchodoval a bohatnul již za Maxmiliána; na vrchol bohatství svého dostal se za Rudolfa. Tomu králi, jenž k uměleckým sbírkám a choutkám, k alchymickému vaření stále měl zapotřebí peněz, Maisel ochotně se propůjčoval a prý ani ne se ziskem nemírným. To si nahrazoval při obchodech kupeckých a lichevných jinde než u dvora. Odtud ta přízeň. Také moudře propůjčoval u věcí kupeckých a dlužních úvěr mnohým urozeným pánům. Jméno prvního kapitalisty své doby, velikého toho věřitele královy komory, připomíná zlatou dobu pražského židovstva. V té poníženosti, v kteréž byli, Maisel přistrojil jim aspoň klid a v ohradě ghetta štědrou rukou dal jim některé dary, že potrvaly až do naší doby. Maisel znal ten šíp, jímž prostřelí se i železné dvéře, znal klíč k srdcím všelijakých pánů vyšších i nižších a nejnižších, kteří při dvoře melancholického krále Rudolfa slovo měli, a ten klíč i šíp byl zlatý. A Maisel primátor židovský zlatem nešetřil. Také stavům království Českého půjčoval a zavazoval si je. V ghettu dal vydlážditi ulici, postavil špitál, lázeň, dvě synagogy, z nichž jedna jeho jméno má, do chrámů dal vzácné Tóry, desaterý to zákon, jehož slova božský prorok Mošeh dětem Israele od samého boha byl předložil; koupil chrámu nádoby a paramenty, jež přes všecko zedření dosavad perlami a zlatem svití, postavil lázeň židům a špitál, zakládal podnikavé židy, chudé živil, obec uspořádal, že se při volbách představenstva už neprávali víc, a ročně dvě chudé panny, sirotky, vyvdával s věnem, což do srdcí ženských může se zapsáti jako čin něžný.
Pohřben Mordechaj Maisel na Starém Židovském hřbitově. Náhrobník ženy Maiselovy, paní Frommet, stojí vedle mužova; je všecek na obou stranách popsán slovy o zásluhách jejích, i to se jí tu k nesmrtelné zásluze počítá, že dala chrámu zlatou číši sto korun těžkou. Nad hrobem pani Frommet aby se člověk zadumal o ženských povahách. Starý Maisel byl praktický muž, a proto nikomu nevěřil. Nevěřil ani svým privilegiím, ani přívětivosti vysokých pánův. Jakoby s jistotou tušil, že po jeho smrti přijdou konfiskovat. Cítě smrt, smluvil se s moudrým rabbim Lówem, kterak zachrániti aspoň část velikých peněz. Ženě Frommet neřekli nic, aby nevyzvonila. Ó rabbinské moudrosti mdlé! Kéž jste pojali paní Frommet do rady! Podle úmluvy starý Maisel na smrtelném loži poručil své ženě, aby vydala rabbimu peníze „na chudé". Paní Frommet rázně se vzepřela, že nedá. Umíraje Maisel huboval na ženu, huboval - a přec jí nic nevysvětlil - s hubováním odešel do jiných světů - a páni z komory vybrali med z oulu všecek, pokud jiní chytráci se nepřiživili. Takž tu odpočívá paní Frommet, co nechtěla muže na slovo poslechnouti. - Myslil moudrý rabbi, že povahu ženy zná, a neznal. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|