Židovské město pražské

Pařížská ulice

Židovské Město bývalo částí Starého Města. Přiléhalo k němu, splývalo s ním vjedno, a přece bylo odloučeno. Šestero bran je oddělovalo; brány ty musily být v pašijový týden ve dne v noci zavřeny. Za těmi branami bylo všecko jinačí: stavení jiná, chudší, nevzhlednější, za dávných dob víc od dřeva nežli od kamene, s divnými přístavky, pavlačemi, výstupky, s černými zašlými dvorky; ulice jinačí, úzké a krátké, ale křivolaké, špinavé a nedlážděné. A všude jen židé, lidé jiných obyčejů a zvyků, jiného života rodinného. I krojem se různili. Nejnápadnější byly na něm žlutý roh, v nějž vybíhal židovský klobouk, a žluté nebo rudé kolo soukenné, jež musili na plášti nosit. Znamenem nečestného jich stavu byl žlutý klobouk nebo jen čepice, ale do hrotu jdoucí. I když klobouk měl formu lbi lidské, z temene musil trčeti hrot, často kuličkou divně zdobený. Ten špičatý klobouček přinesl židům německou nadávku spitzbub.

Zdá se, že v XIV. věku zapomněli Pražané i Židé na klobouček hanlivý. Arcibiskup Arnošt za panování Karla IV. příkaz klobouku obnovil a židovkám kázal šlojíř nebo závoj tak nad čelem upravený, aby ony byly znány. V době husitské připomíná se jakožto židů hanlivý znak kukla či ožidlí. Židům zapovídáno choditi v rouše s obojkem, at’ chodí s ožidlím. Popadne-li rychtář Žida s obojkem, může ho ze všeho roucha svléci.

Panovala tedy po nějaký čas místo židovského klobouku židovská kukla. Poněvadž v době husitských válek též jiní lidé nosívali kukly na hlavách, nemohla kuklice židů býti bez hanlivého nějakého rozdílu, snad že měla na sobě žlutou pásku, obrubu.

Poslední rozkazy o židovské hanbě jsou z r. 1748 a pak z r. 1760. Tu nařizuje se, aby žid chodil bradatý a nosil na levém rameni žlutý soukenný pásek, a židovky aby mívaly takový kousek sukna žlutého ve vlasech.

Důvod tomu od krále udán byl ten, že židé lichvaří a nešlechetných skutků se dopouštějí. Tedy hanlivý kroužek byl trest, msta.

Byl tedy žid po zevnějšku dosti znatelný. Jakmile který z ghetta vyšel mezi křesťany do pražských ulic, od starodávna až po konečné osvobození nedávné mohl býti jist tím, že chlapci i zrostlí lidé nejedni, zvláště řemeslní a nádenní, staří, mladí, ho budou škádliti a urážeti. Za židem starým, jenž nesl v ranci veteš, po domech sbíranou, kluci XVI. století s křikem a posmíšky běhali. Židu strhávali nezbednici kuklu v staré době se stejnou radostí, jako mu naráželi ošumělý cylindr v době nové. V zimě házeny po židech koule sněhové a v každý čas roční metány po nich kameny, což byla nezbednost nebezpečná. A což s jakou snadností a bez příčiny žid byl hrubě bit. Roku 1585 jdou truhláři pražskou ulicí, potkají žida a hned volají: „To bude náš, povalíme ho v tom blátě, pokálíme ho!"

Židé podle sebe věrné stávali, sobě navzájem pomáhali, sebe druh druha opravdu za bližního kladli a ctili. Připomínáme jen, kterak něžně pečovali o své chudé, kteří se žebrati styděli! Na hřbitově jim kladli peníze a dary na kameny náhrobní, aby v šeru dne sebrali si pomoc.

Langwailův model. Židovské město pražské
Židovské město pražské. Langwailův model
Obranný systém ghetta byl ve své úplnosti realizován na přelomu 16. a 17. století, kdy se pražské Židovské Město stalo jednou z nejpočetnějších židovských obcí v Evropě a kdy začalo opět a důrazněji rozšiřovat své území. K přímým střetům na hranici většinou nedocházelo, brána i její obranný systém sloužily hlavně k tomu, aby případného útočníka předem odradily.

Tyto brány byly v kamenných zdech, které přehražely ulici. Vedle brány byly fortny pro chodce, a v některých stěnách - pouze fortny. Zdi obvykle dosáhaly výšky prvného patra. Arkýřová okna domů v ghettu byla často v těsné blízkosti brány nebo jejich součástí. Arkýře byly vedle bran a zdí důležitými prvky obranného systému a plnily funkci jakýchsi vystupujících bašt, umožňujících širší výhled do ulice na obou stranách brány. Domy, které stály před středověkými branami a oddělovaly ghetto, bežně neměli v přizemí oken a vstupů ze strany křesťanských ulic. Zřízeny byly brány a branky v ulici Meislově při domě Basseviho, v ulici Zlaté při nároží ulice Jáchymovy, v Josefovské třídě při nároží uličky Pinkasovy a při vchodu do Josefovské třídy od kostela svatého Ducha. Ke každé bráně byly zhotoveny čtverý klíče, které měli míti staroměstský hejtman, staroměstský magistrát, městský rychtář a židovští starší. V Svatý týden všechny tyto brány měly být uzavřeny ve dne i v noci.

Cenou neuvěřitelné úsilí židé rozšířovali ghetto nákupem nových domů a brány byly přemístené. Po požáru počali starší židovští v r. 1699 směrem k rynku zřizovati brány a fortny a opatřovati je vraty, chtějíce Židovské město zcela odděliti od ostatního. Po zbourání zdi s bránami za asanace jich nahradila drát, protáhlá ve výšce prvního patra. To znamenalo hranice, kam se Židi mohli jít v Šabes (Šabat).

V době konání asanace na prohlídku dříve nepřistupného tajemného pochmurného místa, bývalého ghetta - kupovali vstupenky, které prodával magistrátu, rychle zareagovavší na zájem veřejnosti k této nevratně mizející části staré Prahy. Labyrint židovských uliček, průchodů a chodeb, přitahoval davy zvědavých pražanů.



www.prahafx.ru pověsti mystika stará Praha domy, ulice výstavy kontakty