Židovské město pražské
Pinkasova synagogaDříve jednotlivé úseky Josefovské třídy měly různé názvy. Západní část, od Úzké ulice do Valentinského náměstí, s počátku XIX století se nazývala Pinkasovou, a v roce 1870 byla přejmenována na Josefovskou.
Kdysi dávno žil v úzké a křivolaké uličce pražského ghetta chudý Žid jménem Pinkas. Měl nemocnou ženu a celou kupu dětí, a tak se musel hodně ohánět, aby je uživil. Od rána do večera chodil po Praze s pytlem přes rameno, kupoval obnošené šaty a zase je prodával, avšak celé to pachtění mu vyneslo právě jen tolik, že rodina neumřela hladem. Pod chudákovou střechou si podávala dveře bída s nouzí. Každého večera, když se Pinkas vrátil utrmácen domů, odevzdal své ženě všechny peníze, které přes den vydělal, posadil se do své chudé jizby a dlouho do noci si čítal pří kahanci ve starých knihách. Sousedé se mu posmívali, že si neumí vydělat ani na živobytí, avšak Pinkas posměšků nedbal. Naučil se v moudrých knihách poctivosti a tak neuměl zákazníka ošidit, i když k tomu měl nejednou příležitost. Byli vsak také lidé, kteří si ho vážili nejenom pro dobré a poctivé srdce, ale i pro velikou sečtělost a znalost starých spisů. Mezi jeho příznivce patřil i hrabě, který při náhodné rozmluvě poznal Pinkasovy vědomosti. Od té doby si ho často zval a dlouho s ním rozmlouval, neboť v něm poznal člověka moudrého a přemýšlivého. Každý pátek chodíval Pinkas k hraběti, a pokaždé se ho hrabě na konci rozmluvy zeptal, kolik peněz v tom týdnu vydělal. Když to bylo zvlášť málo, sáhl hrabě do kapsy a věnoval mu nějaký ten zlaťák na přilepšenou, aby chudák mohl oslavit po způsobu svých souvěrců sobotní den. Pinkas však byl nejen sečtělý, ale i neznalý sebemenší falše. Pevně věřil, že všechno dobré i zlé přichází v životě od Hospodina, a proto vždycky, kdykoli ho hrabě obdaroval, pozvedl oči k nebi a pravil: „Děkuji ti, Hospodine, že neopouštíš svoje dítka v bídě a nouzi.“ Hraběte to trochu mrzelo a po čase začal považovat svého oblíbence za nevděčníka. Dávám mu peníze, říkal si v duchu, starám se o něj, aby jeho rodina neumřela hladem, ale on mě snad vůbec nebere na vědomí. Jistě je správné, že děkuje Hospodinovi, ale bylo by mnohem spravedlivější, kdyby tu a tam poděkoval i mně, protože bez mé štědrosti by mu Hospodin sotva pomohl. Nějakou dobu o tom uvažoval a nakonec se rozhodl, že svou štědrou ruku na čas uzavře; byl zvědav, jak se Pinkas zachová, a jak to bude s jeho vděčností k Hospodinovi. Vhodná příležitost nastala brzy. Přiblížily se velikonoce, veliké svátky pesach, kdy se musí každý obyvatel ghetta opatřit potravinami na osm dní a podle předpisů talmudu vypít v prvních dvou večerech k nekvašenému chlebu čtyři poháry vína; a ten příkaz platí pro všechny, pro boháče i chudáky, ba i pro ty, kteří mají hlad a chodí po žebrotě. Krátce před svátky přišel Pinkas jako obvykle k hraběti, promlouval s ním několik hodin o mnohých věcech tohoto světa, a při odchodu čekal, až si hostitel vzpomene na peníze. Hrabě se však zachmuřil, jako by se ho zmocnila veliká lítost, pokrčil rameny a řekl: „Nehněvej se na mne, příteli, ale tentokrát tě nemohu obdarovat jako obvykle. Jsem trochu v tísni, nájemné ze dvorů mi ještě nedošlo, zato se mi nahromadila celá řada nutných výdajů, a tak mi odpusť, že tě propustím s prázdnou. Pevně však věřím, že na tebe tvůj Hospodin nezapomene ani tentokrát. " Pinkas zesmutněl, hubené tváře se mu propadly ještě víc, a sklíčeně se vracel domů. Žena ho už netrpělivě očekávala, avšak Pinkas vkročil do dveří a namísto pozdravu ukázal jen prázdné dlaně. Děti se rozplakaly, žena naříkala a bědovala, svátky byly na krku a doma ani nejmenší peníz. Pinkas se ani nepokoušel ženu utěšovat, protože věděl, že dobré slovo hlad nezazené, zavřel se do své komůrky, rozsvítil kahanec a začetl se do svých hebrejských knih, aby zapomněl na trápení, hlad i starosti. Bylo už k půlnoci, když se za Pinkasovými zády ozvala prudká rána, sklo v okně se rozletělo na tisíc kousků a něco temného padlo na podlahu. Pinkas vyskočil, přitiskl se ke zdi a na prsa si přitiskl velikou starou knihu, jako by se chtěl bránit. Začal rychle odříkávat zaklínadla proti zlým duchům, ale venku pod oknem se dal někdo do hlučného smíchu a smál se tak dlouho, že Pinkas málem zahynul hrůzou a strachem. Potom smích ztichl, ozvaly se rychlé kroky, jako když někdo prchá uličkou, a bylo ticho. Dlouho trvalo, než se Pinkas odvážil přistoupit k předmětu, který ležel v šeru pod oknem. Vzal se stolu kahanec, sklonil se a vykřikl hrůzou. Na podlaze ležela mrtvá opice. Rozběhl se k manželce a pověděl jí, co se přihodilo. Žena bědovala, neboť byla skálopevně přesvědčena, že jim někdo hodil oknem opici do bytu jen proto, aby je obvinil z krádeže a dostal je do vězení. Pinkas ji dlouho uklidňoval a namítal, že z jejich bídy může někomu sotva vzejít prospěch, až nakonec ženu přece jen trochu ukonejšil; sám však klidný nebyl a v hlavě se mu rojily nejčernější myšlenky. Oba pak uvažovali, co dělat. Nejlépe bude, když se zvířete co nejrychleji zbaví. Ale co s ním? Kdyby chtěli opici hodit do vody, někdo je cestou potká a řekne jim, že opici ukradli. Nejlepší by možná bylo zakopat ji ve sklepě, ale co když původce toho činu přijde a začne kopat i ve sklepě? Nestalo se už mnohokrát v nejedné uličce starého ghetta, že cizí lidé prohledali dům od sklepa až na půdu? Nakonec se Pinkas rozhodl, že opici spálí. Žena zatopila v peci, a když se plameny rozhučely, vzal Pinkas opici za nohy a táhl ji po podlaze do kuchyně. Náhle se za ním ozvalo slabé cinknutí kovu. Udiveně se ohlédl a spatřil, jak se od opice kutálí blýskavý peníz. Zvedli ho a uviděli, že je celý ze zlata. Pinkas to považoval za zázrak, znovu pozvedl opici, ale zdála se mu na tak malého tvora příliš těžká; vzal dlouhý nůž, rozřízl zvířeti břicho a uviděl, že je plné zlatých peněz. Zaradoval se, pozvedl oči a podle svého zvyku pravil: „Hospodin nám pomohl! Byl jsem mladý a zestárl jsem, avšak nikdy jsem neviděl, že by Hospodin zapomněl na poctivého člověka. Čas chudoby je za námi!" Oba stáli dlouho v radostném údivu nad hromádkou peněz, potom je umyli a uschovali, opici rozřezali na malé kousky a spálili ji v peci, takže po ní nezůstal ani jediný rezavý chlup. Příští den nakoupili víno, maso i šaty pro děti, vyzdobili si příbytek a radostně zasedli ke sváteční večeři. Pinkasova žena si oblékla dlouhý řasnatý špencr, na hlavě měla krajky, a také Pinkas si vzal ten nejpěknější kabát, který v domácnosti našel. Na stole ležela okrouhlá cínová mísa a na ní tři macesy zabalené v plátně, na plátně byl křen, řeřicha, pečené vejce, kousek pečeně a nádobka se slanou vodou. Vedle mísy, jak jest předepsáno, stály číše s červeným vínem. Podle starého zvyku pozvedli oba manželé mísu a odříkali přitom předepsaná slova: „Toto je chléb bídy, jaký jedli naši otcové v zemi Mizrajim; kdokoliv je hladov, ať vejde a pojí s námi." Ještě ani nedomluvili, a na ulici pod oknem zarachotil kočár. Zastavil právě před Pinkasovým domkem, chvíli bylo ticho, a pak někdo zabušil na okno, div se sklo nerozletělo. Všichni se ulekli a Pinkas spěchal do síně otevřít nečekané návštěvě. Mezi dveřmi stál hrabě. „To jsem jen já, Pinkasi. Jdu se podívat, jak slavíš svátek." Pinkas pozval hosta dál, hrabě se rozhlédl a užasle se zeptal: „Jsem v tvém domku anebo jsem zabloudil? Jak jsi snad najednou tolik zbohatl?" Stařec začal po pořádku vyprávět, jaká zvláštní věc se mu přihodila, a když se dostal ve svém vyprávění až k opici, hrabě zbystřil pozornost, čekal, až Pinkas domluví, a pak řekl zamyšleně: „Opice - to je opravdu zvláštní. Aby to tak byla ta, co mi před několika dny pošla. Jak vypadala? Co jste s ní udělali?" Pinkas pověděl podle pravdy, že opice byla rezavá jako skořice, a přiznal také, že ji spálili v peci. „To byla určitě moje opice," vykřikl hrabě. „Ale jak se dostala až k tobě? Teď už vím, proč byla poslední dobou tak smutná a proč nakonec pošla. Jistě mě někdy viděla, když jsem zkoušel v zubech pravost zlatých peněz, a dělala to pak potají jako já, jenomže peníze vždycky spolkla." Pinkas zesmutněl, poodešel beze slova ke skříni, vytáhl váček s penězi, podal ho hraběti a řekl: „Kdybych byl věděl, že ty peníze patří vám, nikdy bych se jich ani nedotkl. Vracím vám je skoro všechny, něco však přece jen chybí. Trochu jsem nakupoval, abych mohl oslavit svátky." Hrabě však zavrtěl hlavou. „Jen si ty zlaťáky nech! Našly si cestu k tobě, a proto ti patří. Užij si je ve zdraví, já zase půjdu." Pinkas i jeho žena mu děkovali se slzami v očích, hrabě se rozloučil a nasedl do kočáru. Sotva se vrátil do svého paláce, svolal sluhy, udeřil na ně a žádal, aby mu pověděli, co udělali s mrtvou opicí. Chvíli zapírali, ale nakonec se přiznali, že chtěli Pinkase vystrašit. Proto vzali mrtvou opici, hodili mu ji do okna a čekali, bude-li stařík znovu vzdávat díky za nečekaný dar. Od toho večera se osud chudého Pinkase obrátil. Rozvahou i pracovitostí rozmnožil hromádku zlatých peněz natolik, že se za několik let domohl nejenom jmění, ale získal si i důvěru a vážnost všech svých spoluobčanů. Po čase ho zvolili primasem ghettas avšak jejich nový představený zůstal i potom takový, jako byl vždycky: tichý, skromný a poctivý. V jeho domě si podávali dveře nejmoudřejší rabínové a učení talmudisté, jeho ruka byla otevřena pro každého a u jeho stolu jedli chudáci, kteří by jinak umřeli hladem.
Nejvýznamnější a pravděpodobně nejstarší v této části Židovského města je dům čp. 20 U Erbů) který od konce 15. století byl v držení rodiny Horowitz. K němu patřila i menší budova na okraji hřbitova se soukromým молитвенным domem, postavená (menší budova) Izraelem Pinkasem nebo někým z následujících členů rodiny Pinkasů. Na počátku XVI. století, dům U Erbů a sousední pozemky získal děděním Aron Mešulam Horowitz, který v roce 1535 postavil synagogu. Práce byly provedeny tak, aby byla v provozu starší modlitebna, která se nacházíla zde dříve. Dům č. 20 patřil původně Pinkasové synagoze a hřbitovu, a s XV století - rodina Horowitz. Na konci 19. století v něm byl proslulý bar "V Kornoutu", který byl součástí salónu "U Dvořáčky" - jedného z nejznámějších veřejných domů v ghettu. Byla-li kdy v Praze spáchána vražda nebo veliká loupež, stopa pachatelů pravidelně vedla v tajemná zákoutí ghetta. V Židovském městě nejprve pátráno po zcizeném majetku. V Židech vždy bylo dosti práce pro policii. Krom jednotlivých agentů policejních, kteří skoro stále tu byli na výzvědách, pátrajíce po zjevech podezřelých, zapadala sem častéji bez předchozího „ohlášeni" celá výprava. V neurčitých lhůtách časových konána tu tak zvaná razzia čili všeobecná prohlídka a lov na podezřelá individua. Prohlídky tyto vnášely zděšeni v opar kořalen, krčem a jiných „restauračních" místností, jakmile na prahu stanul vůdce policejní patroly. Nastávaly tu zoufalé útěky okny, zadními východy, ba i komíny a stokami, nebot’ příchodem policie překvapen byl mnohý, jenž měl nedobré svědomí v těle a nedobré nebo vůbec žádné výkazy v kapsách. Josefovská třída se ve své západní části zužovala k místu, kde se nacházela středověká Valentinská brána, chránící jeden z kdysi nejdůležitějších vstupů do Židovského Města. Stávala mezi domy čp. 19 a čp. 20 s arkýřem, původně o jedno či dvě patra nižšími. Arkýř, na který navazovala zeď s bránou, sloužil i zde pro kontrolu vstupu do města po obou stranách brány. Dům na protějším nároží, čp. 8, naopak svou jižní částí poněkud ustupuje z ulice. Důvodem byla patrně potřeba prostoru před bránou, kde se mohli shromažďovat návštěvníci ghetta před otevřením bran. Nárožní dům s lucernou, čp. 20, náležel - i s celým městištěm až k Pinkasově synagoze a ke hřbitovu - od konce 15. století významné rodině Horowitzů. Na konci 19. století v něm byl pověstný lokál v Kornoute, který byl součástí nepříliš vybraného podniku zvaného salon U Dvořačky, jednoho z nejznámějších nevěstinců v ghettu. V menším, dvoupatrovém domě čp. 24 byla Kohnova kořalna, kde se lidé tlačili kolem pultu a hlasitě na sebe pokřikovali. V obchůdku vedle ní se prodávaly výrobky jedné z pekáren macesů v Židovském Městě. V obchůdku vedle ní se prodávaly výrobky jedné z pekáren macesů v Židovském Městě. Přestavba domů čp 18 a 19 znamenala pro jejich uživatele již značný komfort. Tak např. v patrech domu čp. 18 bylo po pěti pokojích, které se daly vytápět, a v nejvyšším poschodí se nacházel nezbytný altán s odklápěcí střechou, kde se slavil podzimní svátek Sukot. Majiteli obou domů byli zámožní občané Židovského Města. V bezprostředním okolí, kde stála i jedna z hlavních bran ghetta, bydlelo ostatně v té době lékařů hned několik -např. v čp. 22 J. Jaiteles, v čp. 24 jeden chirurg. Za branou, v Kaprově ulici, 21. června 1689 roku došlo zapálení Starého Města v Praze. „Nejkřesťanštější" král francouzský Ludvík XIV. v boji svém s císařem Leopoldem pokládal za užitečnou sobě věc, když bude po zemích císařových posílati paliče, aby vypalovali, kde co. Procházelo tedy našimi vlastmi dosti takových zoufalých chlapisek, kteří pálili a byli páleni. Mnohý tulák upálen také zajisté nevinně. R. 1689 21. června založen francouzský oheň v Praze; začalo hořeti nedaleko sv. Valentina u židovského města, kdež mohli paliči dobře míti mezi cháskou zdejší stanoviště, ghetto chytilo a v nevelikých chvílích hořelo všecko, čarou pak odtud hořelo i v Dlouhé třídě a oheň skákal až k sv. Petru daleko. V ghettě tři sta šestnáct domů bylo za dvě hodiny popelem lehounce, nebot‘ byly většinou ze dřeva. Zároveň zanítilo se deset synagog kamenných; některá ztratila jen krov, jiná všecko. Synagoga na hřbitově pod svým zříceným krovem a klenbou pochovala do několika set osob, jež se uchýlily s drahými věcmi sem, nadějíce se, že posvátná a pevná budova jich přichrání. Když klenba se zřítila, zavzněl výkřik daleko rozlehlý, krátký, zoufalý a znásobený plamen, jenž vylétl náhle do výše, byl ohromnou pochodní hrozného toho pohřbu. Též v podzemí chatrných domů židovských lidí množství zašlo zadušením; většina ovšem uchránila se útěkem do sousedního města. Starého i na břehy vltavské, ale utíkající židé byli od chátry pražské zastavováni a loupežně obíráni o majetek svůj, jejž z ohně si odnášeli. Židé pražského ghetta, nevíme, nabídkou-li vlastní či rozkazy vrchnostenskými, od starodávna byli pražským městům ochotnými hasiči. V tom jich zásluha o křesťanské sousedy, kteří jimi pohrdali. Zásluha v starších dobách to nemalá, poněvadž Praha ještě v XVII. věku měla šindelných domů drahně a oheň propukal dosti často. A židé byli hasiči horliví! Vypravuje starý letopisec r. 1525, když mlýn na Poříčí hořel, že židé hasili snažně, a křesťané, co kde mohli, kradli. A kam až za ohněm běželi se svými konvicemi, háky a ručními stříkačkami! Až do horního města Hradčan musili. Kdykoli byl v Praze slavnostní nával lidí, židovští jonáci a muži o koliku stech musili býti s korbely pohotově u pražských kašen, poněvadž při stoku lidi vždy byl strach ohně. Příkladem r. 1619 ke korunovaci Fridricha z Falce za českého krále 400 židů postaveno ke kašnám. Kdykoli Praha měla před branami návštěvu nepřátelskou, a koule lítaly do města, vždy zase židé stávali u kašen, odkudž pak s pomocí běhali, kde hořelo. Ztrativše ghetto, židé někteří nalezli útulek v domech křesťanských - ale arcibiskup tři měsíce po ohni poručil, aby nebydlili křesťané s židy v světnici stejné, neboť prý se ukázalo, že židé posmívají se křesťanskému náboženství; většina židů však pod ochranou drábů městského hejtmana odstěhováni jsou na Špitálsko (Karlín), tedy do blízkosti Libně, kamž se jim prve nechtělo. Městská rada byla by židů ráda zanechala na Špitálsku, ale tentokrát zas císař tomu nedal, nechť ghetto staví se znova. Sotva spáleniště vyčichlo, židé jali se tedy stavěti. Rozkaz císařův byl, aby nové domy budovány byly z kamene, ulice v židovském městě aby byly podobnější, rovnější, úpravnější. V tom asi židé poslechli, že stavěli z kamene aspoň některý dům, ale stran ulic dekret proměnili; ulice zůstaly úzký, křivý, koutkovaty jako od starodávna bývalo. Do r. 1702 bylo ghetto i se synagogami hotovo a jako prve zdí s fortnami od Starého města odděleno, zdí i u vody obklíčeno. Dávno už není ani zdí s branou, ani spletitého labyrintu Josefova s chatrnými domy, podobnými krtkovému doupě, úžasnými úkryty, obchody, katakomby a suterény. Pod údery asanace přestalo existovat pražské ghetto, tento symbol ponížení malého národu, věřícího v jediného Boha. Jen pár starých fotografií připomínají někdejší atmosféru této zvláštní pražské čtvrti. Nicméně pozorný člověk je ještě schopen najít v šeru ta zákoutí, kde se dochovala duše starého židovského města, duše poníženého a potláčeného národu, který tak nezbytně potřeboval svého ochránce - Golema. To, že něco fyzicky zmizí z povrchu zemského, ještě neznamená, že zmizí z naší paměti. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|