Židovské město pražské
Starý židovský hřbitovNež přes všechnu bídu, zpustlost a cynickou neřestnost života svého mělo a má Židovské ghetto zvláštní ráz romantiky, má i své kouty poesie. A kout poetický! Tím zajisté jest prastarý hřbitov židovský, plný náhrobků, pod nimiž spí celé generace pražských Židů, chudých i zapomenutých, bohatých i slavných. Ta romantika vane z jeho starobylosti.Když od císaře Josefa zdviženo s Židů znamení tisíciletého opovrženi, bohatí rozstěhovali se volně po všech Pražských městech, v ghettu zůstal jen chudý žid s chudým křesťanem, ale mrtvi zde zůstali pod kameny na zahradě věrně všickni; zůstali na tom místě, kamž do prachu země skládáni byli od věků až po r. 1787, kdy nových k nim přikládati zakázáno.
Tu mezi domy a domečky stísněn jest ten hřbitov lidí za živa opovržených, stísněn tak, že již za starých časů bylo nutno jednu vrstvu pohřbů klásti na druhou, neboť nemohlo se pole náhrobníků rozléhati do šíře pro němý, ale pevný odpor obytů lidí živých. Jedna ze synagog svými vysokými okny zírá do hřbitova a také špitál židovský přitulil se k hrobům, a to tak, že přivtělil si dřevěnou ohradou hromádku náhrobních kamenů s dojemným úmyslem, aby židé chorobní v samotách svých měli aspoň některé své předky mrtvé u sebe a pro sebe. K severovýchodní straně hřbitov se snižuje a domky chudé ustupují od zdi hřbitovní, uličku propouštějíce. V té uličce v ono nedělské odpůldne před domy na stoličkách i na prazích posedaly křesťanské ženy a dívky svátečně oděné v kartounových šatkách čistě vyžehlených, ženy zvadlé, dívky bledé a nažloutlé jako vosk. Malé děti polonahé batolily se v prachu smrduté uličky jako vrabci. Na hřbitově den jásal a plýtval barvami. Dole při zemi u vysoké trávě, pestrými kvítky tu tam postříkané, slunce kreslilo zlaté pruhy. V trávě huňaté les kamenů rozházen, kamenů náhrobníků trojhranných, čtverhranných, velkých, malých, stojících o samotě i po dvou, po třech na sobě spoléhávajících, trčících rovně i skloněných a potácejících se křivými, kapriciosními, malebnými čarami a skupinami. Většina těch náhrobníků jest stesána z růženého mramoru sliveneckého. Mezi těmi zvetšelými, zvětralými kameny, ba někde i jakoby z nich samých pnou se do výše kmeny a větve starých bezů; kmeny a větve skřivené, okoralé, hrbolaté pnou se jako vyschlé, hranaté, kostlivé ruce starých žen v úzkostech lomící a nad hlavou se spínající. Skrze pitoreskní větve leckde na zvětralé kameny židovských hrobů slunečný paprsk šlehl zlatem a osvětlil staré hebrejské litery, litery, jimiž psáno sinajské desatero, nejstručnější, nejhlubší Zákonník na světě. Jinač tu dole mezi kameny je zášeří, tu panují barvy hlubokých tónů. Mohly by to býti i flory hřbitovní melancholie. Zde lze uvidět renesanční stely, barokní tumby-sarkofágy s různými značkami na nich. Například, ruce na kameni vytesané a vzhůru zdvižené, žehnající, značí hrob některého Aharonovce, kněze; hrozen, že označuje hrob vyznamenaného doktora, konvice povydaná že znamená služebných levitů kněžských, figurka s růžičkou že označení nevěsty panny tu složené, lev připomíná jménem Jehuda, medvěd - židovské jméno Dob, vlk - Zeev, jelen - Cebi, myš - Maisel. Odvážné, jako panter, lehké jako orel, rychlé jako jelen a silné jako lev v plnění vůle Všemohoucího. Obrázky těchto zvířat spolu s fantastickými grifony a jednorožci jsou chápané také jako dobří géniové, strážci svatyně. Daněk - paměť na dobro a krásu, symbol lásky, smyslnosti vyznačuje náhrobek dívky či mladé ženy. Jednorožec - symbol vznešenosti lidského ducha (protože jednorožec žije vysoko v horách). Páv - znamení věčné blaženosti v nebeských krásách. Jedna ryba - může naznačovat utopence. Dvě ryby - znamení zvěrokruhu, měsíce Adar. Tři ryby, které tvoří kruh - staré znamení věčnosti. Veverka, hryzající ořech - ořech moudrosti - symbol rozumu. Čáp, uklovající hada - mluví o tom, že dobré skutky zemřelého za jeho života byly velmi velké ve srovnání s jeho vadami. Ze symbolů: nůžky - mohyla krejčího, pinzeta - lékaře, hmoždíře s paličkou - lékárníka, harfa - mistra Múz. Z nástrojů: housle - hudebník, kniha - knihtiskáře nebo recitátora modliteb, etrog (citrus) - obchodníka těmito plody pro rituální oslavy. Vuz se sudem - nosič vody. Takové běžné (všední) příběhy ukazují, že pro Všemohoucího je drahý každý člověk, bez ohledu na jeho sociální postavení. Menorah na náhrobku znamená symbol ženské zbožnosti. Lidské postavy - dítěte nebo dívky - mluví o mladém věku zemřelého. Zlomené strom, rozbita loďka, roztrhaný květ, osiřeký dům - všechno zlomené, rozbité, opustené - znamení smrti. Kdo vkročíš sem, zanechej venku své soudy o židech živých nynějších. Zde nevzpomínej, že židovské kapitály se všemi hříchy, jež se jim lepí na paty, světem vládnou, nevzpomínej, že většina židů stojí po boku lítých nepřátel tvého národa. S těmi mrtvými tady se smiř! Zde pochováni jsou lidé, s kterými nebylo vždy nakládáno lidsky, lidé, jichž všecek život začasté byl méně jistý než život štvané zvěře. Na ty židy, co tu leží, hodí se slovo básníkovo: „Divoký holub má nad hnízdem strop - Svůj pelech liška - Israel jen hrob." Jen hrob byl bezpečné bydlo osady Jakubovy, ačkoliv bouřliví lidé, hrubí vojáci loupeživí i sem nejednou přiběhli hrobů židovských přemítat a vyhrabávat. Hřbitovů židovských ujali se již v XIII. století papežové a králové. Církevní zákonodárství hledělo na židovské náboženství jako na trpěné, jako na pověru lidí méně cenných, a s toho stanoviště papež Innocenc IV. r. 1246 pod klatbou zapovídá zneužívati, umenšovati, urážeti zahradu židovskou. Na papežovo stanoviště král Přemysl II. postavil se málo let po tom (1254) a dal židům privilej, aby měli na hřbitově pokoj. Od té doby jeden papež po druhém, jeden král po druhém, císař po císaři (Pius II., Karel IV., Václav IV., Vladislav) židy přichraňovali stran klidu hřbitovního.
Sem také muži, zoufající nad obranou, utíkali se a strachem umírajíce večer říkali, kéž by bylo ráno, a ráno žádali, kéž by byl večer, jakož stojí psáno v Bibli. Když uhodilo zlé jednotlivci nebo veškeré osadě, hřbitov býval silnější modlitebnou židům pražským nežli synagoga; zvláště utíkávali se se svým pláčem na hroby rabbinů, od nichž čekána pomoc zázračná. Připomínáme z poslední doby, kdy sé na hřbitov ještě pochovávalo, z doby Marie Terezie, když od francouzských vojáků vlečena byla Židovka, nevinně z krádeže souzená, na popravu, kterak děti její na hrobech prosily pomoc mateři svojí; a když Marie Terezie umínila si, že všecky židy z Prahy vyžene, tu že na hroby rabbinú na sta dětí i dospělých se vrhali pláčem hlasitým naplňujíce hřbitov, až se rozléhalo široko daleko za kolik dní. Kdy vznikl hřbitov nynější, nelze s dokonalou jistotou říci. Slavný historiograf pražský Tomek vypravuje, že až do sklonku panování krále Václava IV. (zemřel 1419) tu, kde nyní hřbitov, byly křesťanské zahrady, které v husitských bouřích po kusech odprodány byvše posloužily židům za hřbitov. Krátce před rokem 1440 židé začali v nich klásti své mrtvé. Do té doby měli hřbitov jinde; byl za zdmi Starého Města, byl tu, kde donedávná říkali na Židovské zahradě, mezi ulicí Spálenou a Širokou. Tu si ho zřídili prý už za dob krále Přemysla II. (zemřel 1278). Byl to hřbitov židů netoliko pražských, ale všech po zemi roztroušených. Když za Karla IV. zřízeno Nové Město, přestal býti hřbitov „za zdmi" městskými, byltě pojat v Nové Město a trval tam - bezpochyby k malé radosti křesťanů - až do r. 1478, kdy ho Vladislav král zrušil poznav, že to místo „nesloužilo městu k ozdobě". Teď zde leží Vladislavova ulice. Od té doby pochovávalo se už jen na hřbitově v ghettě, na kterýž konec ještě r. 1526 musil přikoupením nové zahrady býti rozšířen. Starý židovský hřbitov za asanace byl uřezan ze severu a jihozápadu. Na zdi u Klausové synagogy je možné vidět nápis - žádost odpustit hřích na rušení prachu mrtvých. Židii odpočívají ve stínu vonného křoví a nic neruší jejich spánek. Ale je tu jeden, jenž nedošel ani v "zahradě mrtvých" lehkého odpočinutí, a zbožné "Šalom alechem" bez účinku vane přes jeho opuštěný hrob. Ten žid se v mládí odcizil svému rodu. Přijalť křesťanskou víru a stal se i knězem. Byl kaplanem u Sv. Víta. Než pak, když se blížila jeho poslední hodinka, rozpomněl se na svůj původ a zatoužil odpočinout v "zahradě mrtvých" na Židovském Městě. Bylať tam také pochována mladá židovská dívka, kterou kdysi za mládí miloval. I skonal jako žid, a židé ho pochovali, jak si přál, poblíže hrobu milé mu dívky. Než poklidu, kterého jistě měl zaživa málo, nedošel ani v hrobě. Každé noci vstal z hrobu a musil k Vltavě, kdež na něj čekala lodice a příšerný veslař kostlivec. Tmou i za měsíčního svitu, jak byly noci, jezdili na druhý břeh. Tam zpronevěřilý kněz vystoupil a jeho veslař ho vyprovodil odtud nahoru na hrad, do kostela sv. Víta. Tam Žid kněz usedl k varhanám a hrál; kostlivec měchy šlapal. Kostelní, prosebné písně, kající žalmy nesly se ztichlou a šerou prostorou chrámovou. Kněz těmi vroucími zvuky lkal a Boha prosil, aby mu bylo odpuštěno. Nevyslyšány však vyznívaly dojemné, žalostné prosby. Nežli odbila hodina s půlnoci na svatovítské věži, ztichly varhany a smuten se vracel varhaník dolů k řece. Kostlivec ho zase převezl a kněz vrátil se na hřbitov otců, do svého hrobu, aby nazejtří v noci zase vstal a jel za řeku a hrál u Sv. Víta kající žalmy a písně. Z nejstarších zachovaných a památných náhrobníků jest ten, pod nímž r. 1439 pochován rabbi Abigdor Káro. Kámen má ráz gothický, a je zvětralý tak, že ho dali pod sklo, aby nezahynul docela. Abigdor Káro má pověst světce, k jeho hrobu pouti konány a dosavad o slavnosti Smíření leckterý starověrec si tu zapláče, když byl poslyšel v chrámě Karovu elegii, rabbiho nářek nad vražděním židů a vypálením ghetta r. 1389. Nářek i volání msty boží. „Hospodine," Káro volá, „nechať přijde den odplaty! Přijmiž svůj utištěný národ, urovnej mu cestu v tomto zuřivém světě, přibliž ho k těm veselosti dnům, jež kdys Isaia zvěstoval, pospěš s pomocí a vysvoboď nevinnost!" V Hampejské ulici, kudy, jako dnes, chodívalo se na hřbitov (viz nahoře), postavena byla za Maxmiliána přičiněním Meyzla a rabího Löwa, syna Bezalela, škola nyní zvaná Klausova. Příjemná, jednoduchá, r. 1694 přestavěná synagoga, tvoří dostatkem světla uvnitř milý kontrast s ostatními sestrami svými. Roku 1571 Maxmilián III s císařovnou Marii navštívili Prahu. Při této návštěvě císař chtěl vidět i Židovské ghetto. Velmi slavnostně, s posvátnou Tórou pod nebesy jich tehdy uvítal slavný rabbi Eliezer Aškenazi. Na památku této slavné události byla založena Klausová synagoga. V roce 1573 v tuto synagogu byl jmenován učitelem Talmud legendární Löw Becalel, který se svým zetěm rabínem Chaimem Wohlem nazval tuto synagogu "U tří klausů". Zde byla založena semináře pro studium Talmudu. Název "Klausová synagoga" je odvozen z německého slova "Klaus" ve významu "malá budova", které vzniklo z latinského "claustrum", jak v katolických klášterech, s přísnou klauzurou, (když nevychazejí do světu, jen sedí v samotě v klášteru) od ostatního všedního světa. Tato synagoga ubytovala ve svých obytných místnostech žáky Löwa, budoucí učitele, kteří zde učili jich Talmudu a náboženské vědy. Žáci bydleli v malých pokojích - klausech - a neměli styku s okolním světem, protože zdejší klauzura byla přísná, jako v katolických klášterech. V blízkosti Klausovy synagogy stojí budova bývalé Obřadní síně a márnice, nacházející se při Starém židovském hřbitově. Budova nové obřadní síně Pohřebního bratrstva byla postavena podle projektu Fr. Gerstla a A. Gabriela v novorománském slohu na místě staré budovy Pohřebního bratrstva v letech 1906-1908. Suterén nové budovy sloužil jako márnice, v prvním patře byla obřadní síň, z balkonu vlevo se pronášela pohřební řeč. Až do roku 1914 (výjimečně i později) byly odtud vypravovány pohřby na Nový židovský hřbitov na Olšanech. V roce 1926 byl dům pronajat bratrstvem Spolku pro založení a udržování židovského muzea. Od té doby je objekt využíván k muzejním účelům. Hampejská ulice, teď U Starého hřbitova, jde podél plotu Starého židovského hřbitova a směřuje k západnímu průčelí Staronové synagogy a Židovské radnice. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|