Židovské město pražské
Josef II. navštivil ghettoTemné uličky kolem židovské jatky a masných krámů, natírané červenou barvou, směrující od Staronové synagogy k jihu kolem Židovské radnice a synagogy Vysoká škola, kterou postavil Mordechaj Maisel, často byvaly místem krveprolití - zde tekla krev nenáviděných židů. A Červený plácek u Staronové synagogy, který zmizel v procesu asanace na přelomu XIX-XX století, viděl ještě před 240 lety v době hladomoru v Praze výjevy hrůzy a utrpení, kterým udělal konec, jak napsal český spisovatel Karel Ladislav Kukla, osobně jen císař Josef II.
Zoufalství lidu v ghettě dostoupilo vrcholu, kdyži poslední lékař v něm skonal morem a bídní panové tam zůstali zcela opuštěni, bez pomoci, jako v ohromném žaláři, od ostatního světa odloučeni jako trestanci. V ten osudný den nejvyšší úzkosti, hoře, smutku i beznaděje židovští starší s rabínem nařídili, aby se všechen lid z ghetta shromáždil ke společným veřejným modlitbám k Jehovovi za slitování - pod širým nebem - na Červeném rynku mezi synagogou Staronovou i Maizlovou, i mezi radnicí a stavením pošty. Uprostřed náměstí byl zřízen oltář. A když udeřila hodina, kdy měly započíti společné modlitby celé židovské obce, tu se najednou otevřely dveře všech domů v ghette a z nich vyšly řady bledých, truchlivých postav oděných v bílá modlitební roucha. Právě když odbíjela jedenáctá hodina s věží pražských chrámů a tisícové hynoucích Židů leželi na dlažbě ulice v pláči a modlitbě k spravedlivému Bohu, ozval se směrem od železné brány ghetta mocný chřest. Příchozí, zaražen na chvíli pohledem na klečící zástupy, pokynul své družině, aby se vrátila a šel sám přímo mezi množství klečícího lidu. Když pak se příchozí sklonil k nemocným i umírajícím s očima slzemi zarosenýma a počal je těšiti a hladiti jejich líce, nehroze se nákazy, ani smrti, tu každý uvěřil, že je to zjevení nadpozemské. Neboť kdo z lidí tohoto světa by plakal nad bídou zavržených Židů a kdo by pocítil soucit s jejich trápením? „Jdu vám pomoci, nešťastníci. Chtěl jsem se přesvědčiti, jak se vám vede, a jak vidím, přišel jsem v pravý okamžik. Neboť ač jste vystavili svou bídu na ulici, aby ji Bůh spatřil s nebe, přece je dobře, že ji také já vidím na vlastní oči. Bůh mne sem poslal, abych vám přinesl pomoc. Teprve dnes jsem se doslechl o krutosti, s jakou se s vámi dosud zacházelo. Té však bude konec na věky! Přišel jsem do Prahy, abych pomohl všem trpícím bez rodílu i bude údělem také vám, kteří též patříte k mému lidu. Ještě dnes dostanete lékaře, léky a hojnost potravy, abyste netrpěli hladem. Daně budou vám prominuty a zvláštní poplatky, na které má město právo, sám za vás Praze zaplatím. Železná brána, která ghetto od Prahy odděluje, zůstane od dnešního dne již navždycky otevřena a nikdy víc nebude překážkou vaší svobody. Chci býti spravedliv ke všemu lidu, potříti každé otroctví a barbarství! Nuž, dnes je také poslední den vaší poroby!" „Císař!" zajásalo vše kolem v radostném plesu. „Císař Josef nám přinesl spásu!", A všecky ty davy zmořených a zbídačených lidí, jakoby kouzlem vzpruženy, vzchopily se, nesouce v zimničném rozechvění celým městem radostnou zvěst: „Je konec otroctva ghetta! Stalo se, co ještě žádný vladař neučinil! Náš dobrý císař se smiloval nad zavrženými a šlapanými Židy! On je připočetl k svému lidu! Oni jsou mu ne jen Židé, ale i lidé, tak jako jiní! I dal jim plný díl na dobrodiních, které prokázal matce Praze a všemu lidu!" Císař Josef neopustil Cechy dříve, dokud nevzala za své bída na všech stranách - mezi Cechy, Němci i Židy, bez rozdílu. Jeho přítomnost působila divy, nebot´ jeho štědré ruce byly všem trpícím otevřeny. Kdekoli se ukázal, plesal mu vstříc všechen lid, provázejíc ho požehnáním. Za panování Marie Terezie hrozilo židům zahynutí - od jejího syna Josefa dán jim život, o jakémž ani sníti se neopovážili. Josef II. způsobil, že židům přestal středověk, a začala se doba nová. Nejdřív padlo rozkazem císařovým r. 1781 hanlivé žluté znamení, jímž se žid po věky lišil od křesťana. Po té odstraňoval císař jeden rozdíl po druhém. Všecko rychle, rázně. V říjnu 1781 dovolil židům přístup k řemeslům, uměním a k vědám; synům jich dovolil choditi do gymnasia i navštěvovati universitu. Židé si v tom pospíšili a již roku 1788 první dva židé slavně promovováni na doktory v lékařství, dvě léta po tom žid stal se doktorem práva. Ty a jiné neslýchané milosti, židům dané, nelíbily se křesťanům, zvlášť ne vrstvám lidovým. I protož císař hned ještě téhož roku 1781, kdy začal židy emancipovati, nařídil kněžstvu, aby odstraňovalo v lidu předsudky proti židům, aby poučováním vštípili lidu, že žid je křesťanův bližní a s ním stejný občan státní. Zajisté bylo to poučování při poměru Josefa II. ke kněžstvu katolickému velmi chabé, na druhou stranu pak lid přesvědčiti se nedal tak snadno. Císař pokračoval. Dovolil židům pachty i koupě pozemských statkův a připouštěl je - v čemž jim odjakživa bráněno - do vojska. Ale prý s počátku málokterý byl schopen. Při tom zároveň císař jal se s úspěchem uváděti do ghetta svou germanisaci. Roku 1787 rozkázal, aby každý žid měl vlastní jméno a německé příjmení. Ale nebylo vlastní jméno dovoleno takové, které by po němečku nebylo srozumitelno. Bylo již znáti, že císař chce do svého zamýšleného německého státu vtělit židy jakožto rovnoprávného činitele. U vykonávání svého náboženství měli židé býti zcela svobodni, ovšem rabbi musí umět německy. S dovolením zeměpanským židé mohou stavěti synagogy volně, ale po složení platu určitého; hřbitov však, aby měli mimo ghetto; takž tedy zavřen r. 1787 hřbitov židovský v ghettě. Školu elementární i normální si židé zříditi směli dle platných předpisů, ale musila býti německá. V obchodování velkém i drobném židé měli býti svobodni, jenom obchod podomní dopouštěl se jim v Praze obmezeně, a to jen se zbožím vetešnickým. Úvěrní listy, smlouvy, knihy obchodní židovské vše mělo býti německé, jinak nemělo platnosti. Tím vším, co Josef II. Židům nařizoval, pozdviženi jsou ze svého staletého snížení, přestávalo, až dokonce přestalo jich zajetí babylonské, vzešla jim svoboda. Ale plného občanství přece ještě nedošli; do některých měst ještě pořád nesměli a některá omezení v societě s křesťany zůstala lpěti na nich ještě na léta. Takž zajisté omezení bylo nemalé, že počet rodin židovských byl r. 1789 stanoven určitým číslem a zakázáno jich rozmnožení. V rodině směl se ženiti jen prvorozenec. Pod trestem počet rodin se nesměl zmnožiti, do Prahy směl nový Žid se vstěhovati, jen bylo-li místo uprázdněno a měl-li kapitálu. Již za stáré časy byla tu v život uvedena novověká nauka Malthusova (1798) způsobem brutálným. Než to jisto, že židé ženili se pod tajem, když pak přišel císařský rychtář nebo jiný pán počítat, zapírati musil muž ženu, žena muže. To všecko bylo ouraz klidného, šťastného života manželského a rodinného v ghettě. Věrnost manželčina byla střežena, nevěra zle trestána. Žena proti muži mívala postavení zadnější. K některým obřadům chrámovým ani nesměla. Muž se tu pomodlil za ni. Modlíval se muž i takto: „Veleben budiž Věčný, Pán, že mne neučinil ženou". To však lze vyložiti i tím, že muž uznával těžké a nebezpečné postavení, jež má žena v přírodě. |
| www.prahafx.ru | pověsti | mystika | stará Praha | domy, ulice | výstavy | kontakty |
|---|